Diabetes mellitus – prevalence, diagnostika, kardiometabolický syndrom

Prevalence diabetu

Rostoucí prevalence diabetu mellitu 2. typu (DM2) vede celosvětově k označení výskytu diabetu za epidemii. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je v současnosti na světě diabetem postiženo asi 360 milionů obyvatel a očekává se, že v roce 2030 to bude více než 550 milionů. V České republice žije s diagnózou DM asi 8 % populace (podle statistiky z roku 2013 se jedná o 861,6 tisíce osob), navíc se předpokládá, že u dalších 2 % je nediagnostikován. Prediabetes má asi 5 % populace v ČR a mnozí pacienti o něm vůbec nevědí. Výskyt diabetu narůstá s věkem a za posledních 20 let se zdvojnásobil: současný roční přírůstek registrovaných diabetiků činí 25–30 tisíc.

Kardiometabolický syndrom a diabetes

Výskyt diabetu je úzce spjat s výskytem metabolického, nověji kardiometabolického syndromu (KMS), jehož bývá často součástí. KMS se vyskytuje u 25–30 % dospělé populace a zahrnuje soubor rizikových faktorů, které vznikají pravděpodobně na podkladě inzulinové rezistence (viz tabulka).

Definice kardiometabolického syndromu z roku 2009

Hlavní význam detekce KMS spočívá v primární prevenci DM2 a kardiovaskulárních onemocnění (KVO). Nositelé KMS mají třikrát vyšší riziko pro rozvoj KVO, pětkrát vyšší riziko pro vznik DM2 a zvýšené riziko vzniku některých maligních tumorů. Pacienti s DM2 umírají 3–4× častěji na ischemickou chorobu srdeční a třikrát častěji na ischemické cévní mozkové příhody než nediabetická populace. KMS představuje tedy vysoké riziko pro rozvoj nemocí, které jsou nejčastějšími příčinami úmrtí v naší populaci.

Klasifikace diabetu

Diabetes mellitus je chronické onemocnění provázené hyperglykemií v důsledku absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu. Současná klasifikace zahrnuje čtyři skupiny diabetu (DM typ 1, DM typ 2, ostatní typy DM, gestační DM) a dvě skupiny označované jako hraniční poruchy glukózové homeostázy (hraniční glykemie nalačno a porušená glukózová tolerance).

Diagnóza diabetu

Je založena na průkazu hyperglykemie za stanovených podmínek. Přítomnost klinické symptomatologie je nekonstantní, a proto její chybění diagnózu diabetu nevylučuje. Určuje se na základě měření glykemie ve venózní plazmě standardními metodami.

Diabetes mellitus může být diagnostikován třemi různými způsoby:

• přítomnost klasických příznaků cukrovky + náhodná glykemie ≥ 11,1 mmol/l;
• glykemie nalačno ≥ 7,0 mmol/l;
• glykemie ve 120. minutě oGTT ≥ 11,1 mmol/l.

Pro prediabetes svědčí:

• hraniční glykemie nalačno je charakterizovaná hodnotou 5,6–6,9 mmol/l;
• porušená glukózová tolerance se vyznačuje glykemií ve 120. minutě oGTT 7,8–11,0 mmol/l.

Normální hodnoty:

• normální glykemie nalačno je 3,8–5,6 mmol/l;
• normální glukózová tolerance znamená glykemii ve 120. minutě oGTT < 7,8 mmol/l při normální glykemii nalačno.

Algoritmus diagnostiky DM 2. typu 

Náhodná glykemie vyšší než 11,0 mmol/l v kapilární krvi u symptomatického jedince nás vede k diagnóze diabetu, u níž je vhodné potvrdit nález glykemií nalačno vyšší než 6,9 mmol/l ze žilní krve. Nejsou-li však přítomny příznaky diabetu, provede se vyšetření glykemie nalačno za standardních podmínek.

(ask)

Zdroje: Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře. Novelizace 2013. Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP 2013.
Český institut metabolického syndromu, o. p. s. Webové stránky: http://www.cims-ops.cz/ Zdravotnická ročenka ČR 2013, ÚZIS.