Souhrnný referát na téma protetické sítnice se soustředí na tři hlavní oblasti. Jednak na histopatologické změny lidské sítnice postižené dvěma nejčastějšími degenerativními onemocněními, při kterých dochází k primárnímu postižení fotoreceptorů a která vedou v konečném důsledku k závažné ztrátě zrakových funkcí. Jedná se o věkem podmíněnou makulární degeneraci (VPMD) a retinitis pigmentosa (RP). Dalšími oblastmi zájmu referátu jsou výsledky probíhajících klinických zkoušek a výzvy, které je nutné překonat ke kontinuálnímu vylepšování sítnicových protéz. Protože článek nepodává zcela vyčerpávající informace, jsou čtenářům doporučeny další nedávno publikované práce.
Je obecně známo, že neuron může by depolarizován elektrickým proudem generovaným extracelulární elektrodou nalézající se pouze v blízkosti neuronu, jelikož elektřina je vedena extracelulární tekutinou. Cílem vývoje sítnicových protéz je záchyt a přeměna světla na elektrické impulsy, které mohou být dále převedeny do jiných neuronů sítnice, než jsou fotoreceptory, s cílem vyvolat aktivitu, která je interpretována jako vidění. I přes postižení zevních jádrových vrstev zůstávají totiž vnitřní jádrové vrstvy sítnice u VPMD do značné míry intaktní a vrstva gangliových buněk je zachována v rozsahu 70 %. U RP morfologické studie prokázaly, že ve vnitřních jádrových vrstvách sítnice jsou buňky zachovány částečně, o něco méně pak i gangliové buňky (v rozsahu 25–40 %). Významné změny lze však pozorovat ve struktuře a propojení s ostatními buňkami. V pozdních stadiích mohou buňky dokonce migrovat do zachovalejších vrstev sítnice.
V doposud uskutečněných klinických studiích byly elektrody retinálních protéz umístěny epiretinálně, subretinálně, suprachoroidálně nebo uvnitř terče zrakového nervu. Protože hlavním cílem již proběhlých zkoušek bylo prozkoumat možnosti implantace retinálních protéz, bylo jejich umístění většinou krátkodobé. Delší dobu bylo umístěno pouze 6 různých implantátů. Celkem bylo do těchto klinických studií zavzato 96 pacientů, všichni s diagnózou RP. První výsledky byly publikovány v roce 2004. Ukázalo se, že pouhé použití pasivních elektrod nevede k přímému vyvolání percepce světla elektrickou stimulací. Novější studie tedy použití samotných mikrofotodiod zavrhly a zavedly navíc elektronické ovládání implantátů. Ve všech studiích se vyskytla signifikantní variabilita v provádění zadaných úkolů a v současné době stále není jasné, proč někteří účastníci vykazují lepší výsledky než ostatní. Problémem zůstává nadále implantace a fixace těchto zařízení.
Závěrem práce autoři podotkli, že přestože koncept zrakových protéz existuje již více než 50 let a nedávný pokrok v této oblasti výzkumu vzbuzuje velké naděje, mnoho otázek zůstává stále nezodpovězených.
(lis)
Zdroj: Weiland J. D., Cho A. K., Humayun M. S. Retinal prostheses: current clinical results and future needs. Ophthalmology. 2011 Nov; 118 (11): 2227–37.
