Biologická léčba diabetu prvního typu monoklonálními protilátkami antiCD3

14. 5. 2019

Článek si klade za cíl lepší porozumění biologické léčbě ve smyslu jejího užívání i jejích nepříznivých dopadů. Zkoumá diabetes mellitus prvního typu v kontextu možné terapeutické indukce imunitní tolerance a možného předejití destrukce beta-buněk prostřednictvím protilátek antiCD3.

Inzerce

Článek si klade za cíl lepší porozumění biologické léčbě ve smyslu jejího užívání i jejích nepříznivých dopadů. Zkoumá diabetes mellitus prvního typu v kontextu možné terapeutické indukce imunitní tolerance a možného předejití destrukce beta-buněk prostřednictvím protilátek antiCD3.

Monoklonální protilátky antiCD3 byly původně zkoumány u odmítavé reakce při transplantaci, ale s postupným rozvojem bezpečnějších látek začaly být studovány i v souvislosti s autoimunitou. V preklinických modelech se ukazuje, že indukce imunitní tolerance je odrazem úmrtí efektorových T-buněk s následnou indukcí regulačních T-buněk. U diabetických myší se (po pěti dnech léčby monoklonálními protilátkami antiCD3) obnovila dlouhotrvající normoglykémie, což vypovídá o přítomnosti významné masy zbytkových beta-buněk, reagujících na hyperglykémii.

S monoklonálními protilátkami antiCD3 byly provedeny dvě klinické studie. V první byla porovnávána 14denní léčba teplizumabem a placebem u 24 pacientů (ve věku 7–30 let) s nově diagnostikovaným diabetem prvního typu. Progrese onemocnění, měřená množstvím C-peptidu, byla pozastavena až na pět let.

Ve druhé studii 80 pacientů užívalo po šest dní otelixizumab. Aktivní léčba zachovala funkci beta-buněk o 6, 12 a 18 měsíců v porovnání s placebem. Navíc bylo 75 % pacientů s takovouto počáteční masou beta-buněk po 18 měsících klinicky inzulín independentní. Po 36 měsících byla funkce reziduálních beta-buněk u léčené skupiny větší o 80 % než u skupiny s placebem.

Mezi 24 a 48 měsíci se postupně požadavek na inzulín zvýšil i u léčené skupiny, přesto zůstal nižší o 40–60 % než u skupiny s placebem. Zůstává otázkou, zda-li by byla progrese nemoci zastavena, pokud by byla léčba v určitých intervalech obnovována. Pomineme-li přechodnou reaktivaci viru EB po léčbě a mírné známky uvolnění cytokinů během infuze, léčba se jeví bezpečná.

Navzdory těmto povzbudivým výsledkům druhé fáze se obě léčiva – teplizumab a otelixizumab – staly předmětem studií pro negativní třetí fázi. Zda tyto výsledky představují nevhodně zvolený cíl či neoptimální dávkování zůstává diskutabilní.

(Dak)

Zdroj: Biologic Therapies in Non-rheumatic Diseases: Lessons for Rheumatologists? Nat Rev Rheumatol. 2011; 7 (9): 1–10.

Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se