Prezentovaná práce českých autorek pod vedením profesorky Evy Havrdové připravená ve spolupráci s Cleveland Clinic v Ohiu a publikovaná loni na podzim v časopisu Therapeutics and Clinical Risk Management shrnuje dostupná data týkající se účinnosti alemtuzumabu u roztroušené sklerózy (RS) a na jeho příkladu demonstruje strategie hodnocení a managementu nežádoucích účinků biologické terapie.
Zavedení vysoce efektivních biologických preparátů do léčby roztroušené sklerózy vedlo k nutnosti přehodnocení terapeutických cílů a poměru přínosů a rizik v léčbě RS. Tyto nové přípravky jsou ve srovnání s méně specifickou klasickou léčbou efektivnější v redukci klinických symptomů onemocnění. Přinášejí s sebou rovněž odlišné spektrum nežádoucích příhod.
Alemtuzumab je humánní monoklonální protilátka proti antigenu CD52, jež byla v Evropě schválená pro léčbu pacientů s relabující-remitující formou roztroušené sklerózy (RRRS) a aktivní nemocí potvrzenou klinicky nebo zobrazovacími metodami.
CD52 je antigen nacházející se na povrchu B i T lymfocytů. Dřívější model etiopatogeneze RS předpokládal stěžejní roli efektorových T lymfocytů, recentní studie však naznačují významnou roli buněk spojených s produkcí interleukinu 17 − TH17 lymfocytů, dále gamma/delta T lymfocytů a B lymfocytů. U pacientů s RS je rovněž častá dysregulace a narušená funkce regulačních T lymfocytů (Treg).
Podávání alemtuzumabu vede k rychlé a selektivní depleci CD4 a CD8 pozitivních lymfocytů a rovněž B lymfocytů, přičemž tato deplece je nejvýraznější měsíc po zahájení léčby. Po podání alemtuzumabu dochází postupně k restituci lymfocytů. Počet B lymfocytů se vrací na původní hodnotu do 3 měsíců, naopak absolutní počty T lymfocytů jsou ještě po 12 měsících nižší než výchozí hodnoty. Dochází rovněž k expanzi regulačních a paměťových T lymfocytů a naopak k redukci podílu efektorových a TH17 lymfocytů. Tyto změny jsou charakteristické pro protizánětlivý profil a mohou mít vliv na snížení rizika relapsů.
Dávkovací schéma v terapii alemtuzumabem je odlišné od jiných přípravků v terapii RS. Doporučeny jsou dva roční léčebné cykly, při kterých je pacientům nejdřív intravenózně podáváno 12 mg alemtuzumabu po dobu 5 po sobě následujících dnů a následně s odstupem 12 měsíců je při dokumentované aktivitě onemocnění intravenózně podáváno stejné množství po dobu 3 dnů.
Klinické studie fáze II a III (CAMM233, MS-CARE I a II) prokázaly, že alemtuzumab v dávce 12 mg/den ve srovnání s interferonem IFN-β1a vede k nižší roční míře relapsů, ke zlepšení dle zobrazení magnetickou rezonancí, k redukci postižení a ztráty objemu mozku a ke zvýšení procenta pacientů dosahujících remise.
Nejčastější nežádoucí příhodou (NP) při aplikaci alemtuzumabu jsou reakce spojené s infuzí, dále infekce, autoimunitní poruchy (zejména poruchy štítné žlázy a idiopatická trombocytopenická purpura [ITP]) či nefropatie.
Reakce asociované s infuzí mohou být zvládnuty podáváním kortikoidů a monitorováním pacientů. V profylaxi infekcí je doporučováno zahájit podávání perorálních antivirotik proti herpetickým virům od prvního dne terapie a pokračovat podle místních doporučení. V současnosti byly jako potenciální rizika terapie alemtuzumabem identifikovány papilární nádor štítné žlázy a melanom. Celkové riziko rozvoje maligního onemocnění však bylo v dosavadních studiích u pacientů léčených alemtuzumabem nižší ve srovnání s běžnou populací. Doporučeno je další monitorování těchto pacientů s cílem objasnit vztah mezi rizikem onkologického onemocnění a léčbou alemtuzumabem.
Autoimunitně podmíněným nežádoucím příhodám lze předcházet monitorováním pacientů a jejich edukací o časných symptomech. Doporučen je screening renálních a hematologických parametrů v měsíčních intervalech a provedení funkčních testů štítné žlázy ve čtvrtletních intervalech, a to až do uplynutí 48 měsíců od posledního cyklu léčby alemtuzumabem.
Dosavadní klinické studie potvrdily vyšší účinnost alemtuzumabu v léčbě RRRS ve srovnání s klasickou terapií. Podávání alemtuzumabu je spojeno s odlišným spektrem nežádoucích příhod ve srovnání se standardní terapií IFN-β1a nebo glatiramer-acetátem. Na základě zhodnocení dat z recentních klinických studií však lze říct, že většině těchto NP lze předcházet pečlivým monitorováním a edukací pacientů, případně je lze efektivně léčit za předpokladu, že byly včas zachyceny.
(alz)
Zdroj: Havrdová E., Cohen J. A., Horáková D., Kovářová I., Meluzínová E. Understanding the positive benefit : risk profile of alemtuzumab in relapsing multiple sclerosis: perspectives from the Alemtuzumab Clinical Development Program. Ther Clin Risk Manag 2017; 13: 1423–1437, doi: 10.2147/TCRM.S143509.
Navštivte také stránky www.ereska-aktivne.cz.
