Glifloziny v léčbě diabetu 2. typu dle aktuálních doporučení SVL

Mechanismus účinku gliflozinů

Glifloziny patří do armamentaria českých lékařů od roku 2014. Tato skupina antidiabetik zahrnuje inhibitory SGLT2 (empagliflozin, dapagliflozin a ertugliflozin) a inhibitor SGLT1 a SGLT2 (kanagliflozin). SGLT je sodíko-glukózový kotransportér, který zajišťuje reabsorpci glukózy a sodíku z primární moči (SGLT2 asi z 90 %, SGLT1 asi z 10 %). U pacientů s diabetem 2. typu je přitom reabsorpce glukózy z primární moči zvýšená a nedochází u nich ke glykosurii ani po překročení deklarovaného renálního prahu pro glukózu. Při léčbě glifloziny činí denní ztráta glukózy močí asi 70 g, což vede nejen k poklesu glykémie, ale také k energetickým ztrátám (asi 300 kcal).

Bezpečnost podávání 

Obavou při podávání gliflozinů bývá výskyt uroinfekce. V klinických studiích byl ovšem srovnatelný s placebem. Pozorovány byly častější mykotické infekce zevního genitálu zejména u žen, které lze léčit antimykotikem bez přerušení podávání gliflozinů. Protože je účinnost gliflozinů závislá na funkci ledvin, u pacientů se sníženou renální funkcí se jejich podávání řídí podle glomerulární filtrace.

Použití v klinické praxi

Mechanismus působení gliflozinů není závislý na inzulinu. Doplňují tak účinek dalších antidiabetik. Vedle monoterapie je tedy v klinické praxi možné podávat glifloziny následujících kombinacích:

• s metforminem u pacientů nedostatečně kompenzovaných při maximální tolerované dávce v monoterapii;
• s deriváty sulfonylurey zejména u pacientů s nedostatečnou kompenzací při maximální dávce v monoterapii, u nichž je metformin nevhodný z důvodu kontraindikace nebo nesnášenlivosti;
• s thiazolidindiony u pacientů s nedostatečnou kompenzací;
• s gliptiny;
• s analogy GLP-1;
• s inzulinem či analogy inzulinu.

Podle aktuálních doporučení z roku 2020 jsou inhibitory SGLT2 preferovány u pacientů léčených metforminem s přítomným kardiovaskulárním (KV) onemocněním nebo vysokým rizikem takového onemocnění, zejména pokud převládá srdeční selhání či chronické onemocnění ledvin, a to bez ohledu na hladinu HbA_1c. U pacientů bez KV onemocnění nebo vysokého rizika KV onemocnění mají být glifloziny upřednostněny v případě nedostatečné kompenzace HbA_1c při léčbě metforminem, pokud je zapotřebí minimalizovat riziko hypoglykémie nebo omezit nárůst/podpořit snížení tělesné hmotnosti.

Shrnutí a závěr

Lze shrnout, že využití gliflozinů u pacientu s DM2 je výhodné hned z několika důvodů:

• Působí novým mechanismem, nezávislým na inzulinu, a doplňují tak efekt dalších antidiabetik.
• Lze je kombinovat prakticky se všemi antidiabetiky.
• Mají komplexní metabolický efekt.
• Snižují riziko nově vzniklého srdečního selhání i jeho zhoršení včetně hospitalizací pro srdeční selhání.
• Působí významně renoprotektivně.
• U empagliflozinu je na rozdíl od ostatních zástupců této lékové skupiny prokázané snížení celkové a KV mortality ve vysoce rizikové populaci diabetiků.

(zza)

Zdroj: Karen I., Svačina Š. Diabetes mellitus. Novelizace 2020. Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné lékaře. Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, 2020. Dostupné na: www.svl.cz/files/files/Doporucene-postupy/2020/DIABETES-MELLITUS-2020.pdf