Zánět, polynenasycené mastné kyseliny a jejich význam při vzniku a terapii deprese

Deprese a metabolický syndrom

Deprese patří mezi velmi časté psychické poruchy a má zásadní dopad na kvalitu života. V poslední době se výzkumníci zaměřili na souvislost mezi rozvojem afektivních poruch a současným výskytem metabolického syndromu. Pacienti trpící depresí mají vyšší riziko vzniku nadváhy, obezity a metabolického syndromu, což platí i naopak. Metabolický syndrom, známý také jako syndrom X, zahrnuje několik patologických stavů. Patří mezi ně obezita, hypertenze, inzulinová rezistence či hyperlipidémie, přítomný bývá i subklinický systémový zánět. Zmíněný zánětlivý stav je charakteristický pro depresi i pro metabolický syndrom, čímž se vysvětluje jejich častá koexistence, a jeví se jako možný rizikový faktor pro výskyt farmakorezistence na běžná antidepresiva.

Má zánět vliv na vznik deprese?

Klasická farmakoterapie deprese se zakládá na tzv. monoaminové teorii deprese, která předpokládá, že vznik nemoci souvisí se sníženým množstvím a nerovnováhou neurotransmiterů, jako jsou serotonin a noradrenalin, v synaptické štěrbině. Další teorie zvažují roli osy hypothalamus − hypofýza a v neposlední řadě i imunitního systému, přesněji dysbalanci pro- a protizánětlivých cytokinů. Množství studií prokázalo, že patrně existuje vztah mezi vznikem deprese a subklinicky probíhajícím zánětem s přítomností prozánětlivých cytokinů. 

Zánětlivé procesy ovlivňují metabolismus tryptofanu, což je esenciální aminokyselina důležitá pro syntézu serotoninu. Prozánětlivé cytokiny snižují množství tryptofanu a také způsobují, že je ve vyšší míře degradován cestou syntézy kynureninu namísto serotoninu. Kynurenin je metabolizován na neuroaktivní látky, které mohou zapříčinit vznik kyslíkových radikálů a oxidačního stresu nebo ovlivňovat receptory NMDA. To vede k rozvoji neuropsychiatrických symptomů, a právě proto odborníci zvažují význam popsaného patologického procesu při vzniku deprese.

Polynenasycené mastné kyseliny hrají důležitou roli

Kvůli výskytu rezistence na běžná antidepresiva mají ve farmakoterapii deprese své místo i jiné léčebné strategie. V poslední době se diskutuje o pozitivním vlivu užívání polynenasycených mastných kyselin (PUFA). 

PUFA jsou velice významné pro funkci, stavbu a vývoj mozku, neurotransmisi i metabolismus. Mezi nejdůležitější PUFA se řadí omega-3 a omega-6 mastné kyseliny (ω-3 a ω-6 MK), zastoupené esenciálními MK − kyselinou α-linolenovou (ω-3) a linolovou (ω-6). ω-3 a ω-6 MK jsou prekurzory eikosanoidů, mediátorů zánětu, které ovlivňují například také kontrakce hladké svaloviny nebo agregaci trombocytů. Eikosanoidy, jejichž prekurzorem jsou ω-6 MK, mají prozánětlivý účinek, naopak eikosanoidy, vzniklé z ω-3 MK, mají účinek protizánětlivý. Proto je důležitý poměr přijímaných ω-3 a ω-6 MK, který má být ideálně 1 : 1, ve vyspělých zemích je však mnohonásobně vyšší ve prospěch ω-6 MK. 

Z výše uvedeného vyplývá, že ω-3 MK jsou protizánětlivě aktivní, a vzhledem k teorii vlivu zánětu na rozvoj deprese je namístě se zaměřit na jejich možnou roli při vzniku psychických poruch. U pacientů s depresivním onemocněním byly zachyceny nízké hladiny ω-3 MK, které se současně projevily i na závažnosti symptomů. Provedené klinické studie prokázaly, že ω-3 MK jsou oproti placebu účinné v terapii afektivních poruch. Tyto studie však zatím byly menšího rozsahu a zpravidla kratšího trvání. Současné guidelines se tak přiklánějí spíše k doplnění stávající farmakoterapie o suplementaci ω-3 MK.

Závěr

Deprese je závažné psychické onemocnění. Vedle klasické farmakoterapie je důležité se při jeho terapii zabývat i jinými léčebnými modalitami. Vhodné může být doplnění o nutraceutika. Mezi slibné doplňky stravy, které mohou pozitivně ovlivnit projevy nemoci, se řadí přípravky obsahující ω-3 mastné kyseliny, jejichž protizánětlivý účinek je vzhledem k zánětlivé teorii vzniku deprese velmi žádoucí.

(vef)

Zdroj: Kotolová H., Hammer T. Zánět jako součást patofyziologie deprese a možnosti jeho ovlivnění polynenasycenými mastnými kyselinami. Psychiatrie pro praxi 2019; 20(2): 60–63.