Potenciální prediktivní faktory účinnosti mirtazapinu v léčbě deprese
Práce publikovaná v časopisu Neuropsychiatric Disease and Treatment se zabývala výzkumem faktorů, které by mohly predikovat účinnost mirtazapinu, a zkoumala též míru diskontinuity léčby z důvodu nežádoucích účinků způsobených tímto antidepresivem.
Úvod
Mirtazapin je klasifikován jako noradrenergní a specifické serotoninergní antidepresivum (NaSSA). Posiluje serotonergní a noradrenergní transmisi v CNS především díky antagonistickému působení na α2-receptory. Několik metaanalýz prokázalo, že nástup jeho účinku může být rychlejší než u SSRI antidepresiv (selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu).
Autoři prezentované práce retrospektivně zkoumali účinnost mirtazapinu v terapii deprese za účelem stanovení klinických faktorů, které mohou predikovat účinnost tohoto léčiva. Zaměřili se rovněž na snášenlivost mirtazapinu a jeho vysazení v důsledku výskytu nežádoucích účinků.
Studovaný soubor pacientů a metodika studie
Retrospektivní studie zahrnula 68 pacientů (30 mužů, 38 žen) s velkou depresivní poruchou, u kterých byla léčba započata právě monoterapií mirtazapinem. Účinnost byla hodnocena pomocí skóre CGI-I (Clinical Global Impression Improvement). Nemocní byli rozděleni do dvou skupin: v první podávání mirtazapinu vedlo k remisi, ve druhé nikoli. Hodnoceny a mezi skupinami srovnávány byly demografické a klinické charakteristiky, jako je např. věk v době nástupu nemoci, počet rekurencí, rodinná anamnéza, závažnost deprese, přítomnost somatických symptomů nemoci, ztráty chuti k jídlu, insomnie, pocitů viny, suicidálních představ, symptomů psychózy, anxiety, psychomotorické retardace a agitovanosti. Dále byla zkoumána míra diskontinuity léčby mirtazapinem pro jeho nežádoucí účinky, jako jsou nadměrná sedace a výskyt iniciálního zvýšení anxiety (tzv. jitteriness syndrom).
Výsledky
36,8 % nemocných s depresí dosáhlo remise. V dávkování mirtazapinu mezi skupinou bez remise a s remisí nebyl signifikantní rozdíl. Střední konečná dávka mirtazapinu ve skupině s remisí činila 27,6 ± 13,5 mg (25 osob) a ve skupině bez remise 26 ± 14,1 mg (43 osob).
Mnohočetná logistická regrese odhalila, že s vyšší efektivitou mirtazapinu byly signifikantně spojeny absence pocitu viny (odds ratio [OR] 0,15; 95% CI 1,66−37,24; p = 0,006) a přítomnost psychomotorické retardace (OR 4,3; 95% CI 1,3−16,6; p = 0,016).
Míra přerušení léčby z důvodu nadměrné sedace a výskytu jitteriness syndromu činila v první skupině 13,2 % a v druhé 11,8 %. Přítomnost nadměrné sedace nebo jitteriness syndromu nebyla závislá na věku ani pohlaví pacientů. U nemocných s výskytem výrazné sedace byly používány signifikantně nižší dávky mirtazapinu (14,2 ± 7,0 mg oproti 28,5 ± 13,6 mg u pacientů bez přítomnosti sedace, p = 0,0005). Výskyt jitteriness syndromu nebyl na dávce závislý.
Závěr
Autoři studie zjistili, že absence pocitu viny a přítomnost psychomotorické retardace predikovaly efektivitu monoterapie velké depresivní poruchy mirtazapinem. Ten byl všemi věkovými skupinami dobře tolerován.
(raj)
Zdroj: Tsutsumi T., Sugawara H., Ito R. et al. Identifying predictive clinical characteristics of the treatment efficacy of mirtazapine monotherapy for major depressive disorder. Neuropsychiatr Dis Treat 2016 Oct 5; 12: 2533−2538, doi: 10.2147/NDT.S112901.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.