Data ze Spojených států amerických hlásí ke konci března 2021 oficiálně 550 tisíc úmrtí na COVID-19. Pro srovnání − úmrtí v důsledku sebevražd zde bylo za rok 2018 hlášeno 47 tisíc. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) však v lednu odhadovalo, že COVID-19 vedl k 1 591 488 potenciálním ztraceným rokům života, zatímco sebevraždy v roce 2018 k 1 344 552 potenciálním ztraceným rokům života.
Na vysvětlenou − potenciální ztracené roky života jsou ukazatelem vyjadřujícím souhrnné roky ztracené předčasnými úmrtími a jsou počítány jako součet zemřelých v každém věku vynásobený rozdílem mezi stanovenou věkovou hranicí (v praxi se stanovuje na 60−85 let) a skutečným věkem při úmrtí. Všichni, kdo zemřou před dosažením stanovené věkové hranice, jsou považováni za předčasně zemřelé.
Pro pochopení společenského dopadu těchto dvou problémů je třeba zvážit věk, ve kterém se objevují. Většině obětí COVID-19 v USA bylo k datu analýzy více než 85 let a často trpěly dalšími komorbiditami, hlavně respiračními. Sebevraždy jsou ve srovnání s COVID-19 druhou nejčastější příčinou úmrtí ve věkové kategorii 15−29 let a až 90 % obětí má anamnézu psychiatrického onemocnění, nejčastěji deprese. COVID-19 i sebevražedné chování jsou významnými problémy veřejného zdravotnictví a COVID-19 právem získal dosud nevídanou pozornost zdravotnictví, biomedicínského výzkumu a médií, avšak problematika sebevražedného chování zůstává nadále zanedbávaná. COVID-19 je bezpochyby jednou z největších zdravotních výzev, jakým jsme kdy čelili, nicméně problematika sebevražd si vyžaduje trvalou a dlouhodobou pozornost. V posledních dekádách byla natolik opomíjena, že počet sebevražd v USA mezi lety 1999 a 2018 narostl o 35 %.
Je běžné, že péče o fyzické zdraví absorbuje více klinických a výzkumných prostředků než zdraví psychické. Tento rozdíl v alokování prostředků vyniká zvláště v kontextu pandemie COVID-19. A jsou zde i další aspekty: kromě zvýšené společenské izolace a ekonomických důsledků pandemie byla omezena či přerušena rovněž péče o psychické zdraví pacientů tváří v tvář s odborníkem. Preventivní protipandemická opatření mají jistě svá plná opodstatnění daná vážností situace a rizikem hromadné nákazy, avšak je nutné minimalizovat jejich dopad na ostatní oblasti péče o lidské zdraví.
Tak jako s nadějí očekáváme výsledky očkovaní proti COVID-19 a celkové zvládnutí pandemie, je třeba hledat a zavádět podobně účinná preventivní opatření i ve snaze o předcházení sebevraždám. Například konkrétní opatření zavedená v Dánsku, jakými jsou restrikce přístupu k smrtícím prostředkům a specifické klinické programy, napomohla k výraznému poklesu pokusů o sebevraždu: od 38 pokusů/100 000 obyvatel v roce 1980 k 11,4/100 000 obyvatel v roce 2007.
Rozdíl ve zdrojích určených na boj s COVID-19 a pro prevenci sebevražd je ukázkou diskrepance, která existuje v přístupu k fyzickému a psychickému zdraví. Ke konci 20. století byla v USA infekce HIV jednou z největších příčin ztracených potenciálních let života. Díky pokrokům v antiretrovirové terapii je však nyní naděje na dožití pacientů s HIV téměř totožná se zbytkem populace. Toto zlepšení je důkazem, že pokud se zdravotnický systém zaměří na řešení konkrétního zdravotního problému, může dramaticky klesnout mortalita z dané příčiny. Je tedy jen otázkou, kdy se pozornost společnosti obrátí i k vyřešení problematiky sebevražedného chování.
(saz)
Zdroje:
1. Porras-Segovia A., Baca-García E., Courtet P. et al. If suicide were COVID-19: a neglected cause of premature death. J Clin Psychiatry 2021; 82 (2): 20l13702, 10.4088/JCP.20l13702.
2. Coronavirus Resource Center. Johns Hopkins University, 2021. Dostupné na: https://coronavirus.jhu.edu/map.html
