Na úvod se profesor Höschl zaměřil na otázku, zda se v důsledku pandemie COVID-19 změnila prevalence duševních poruch. Z výsledků české studie, která porovnala data z listopadu 2017 a května 2020, vyplynulo, že výskyt jakékoliv duševní poruchy v populaci vzrostl ze 20 na 30 %, velká deprese narostla 3násobně, sebevražedné myšlenky rovněž 3násobně a úzkostné poruchy 2násobně. Závěry studie potvrzuje v praxi vysoký nárůst vytíženosti krizových linek, mnohdy až o stovky procent.
Z výsledků dalších analýz víme, že specificky u zdravotníků se objevily duševní poruchy ve vyšší míře než u ostatních profesí. Disproporční zasažení bylo zaznamenáno také u mladých dospělých, studentů, osob, jež ztratily zaměstnání, nezaměstnaných a lidí se základním vzděláním.
„COVID-19 souvisí s psychickým zdravím jednak biologicky − na základě hypoxie, která poškozuje mozek, ale i přímým působením onemocnění na mozek, kde způsobuje encefalopatie. Ty se mohou klinicky manifestovat v podobě delirií, depresí, kognitivních poruch nebo také epileptiformních záchvatů,“ vysvětlil přednášející. V průběhu pandemie dále významně působí na psychiku stresory například v podobě „mediální masáže“, izolace, frustrace, domácího násilí nebo ztráty blízkého člověka. Působením stresorů může dojít ke vzniku deprese, úzkosti a sebevražedných myšlenek. V rozvoji deprese se uplatňuje i zvýšená konzumace alkoholu a narušení chronobiologie při změně denního režimu a inverzi spánku. Nespavost, deprese a úzkost se objevují také v rámci postcovidového syndromu.
Zajímavé jsou závěry studie z roku 2020, jež ukazují, že onemocnění COVID-19 je spojeno s vyšším rizikem vzniku duševního onemocnění v období 14−90 dnů po stanovení diagnózy. A naopak, nemocní s duševní poruchou mají vyšší tendenci onemocnět COVID-19 (relativní riziko 1,65). Po prodělání COVID-19 dosahuje riziko rozvinutí duševní nemoci zhruba 20 %.
Podle profesora Höschla je důležité spárovat profil pacienta s možnou antidepresivní léčbou. „Antidepresivum volíme jednak podle účinnosti, jednak podle rychlosti nástupu účinku, je žádoucí, aby bylo dobře snášené, aby mělo minimum nežádoucích účinků, u mnohých pacientů zároveň potřebujeme, aby fungovalo také na úzkost, abychom zabili obě mouchy jednou ranou. Deprese je často spojena s nespavostí, tím pádem chceme, aby antidepresivum mělo příznivý vliv na spánek. A v neposlední řadě by mělo mít co nejmenší počet interakcí při kombinaci s jinými léky,“ vyjmenoval profesor Höschl.
Závěr své přednášky věnoval trazodonu, který výhodně ovlivňuje jednotlivé receptory − stimuluje receptory 5-HT1A, což zajišťuje antidepresivní účinek, a blokuje receptory 5-HT2A a 5-HT2C, takže nezpůsobuje sexuální dysfunkce, příznivě ovlivňuje spánek a zmírňuje úzkost. Jeho výrazný antidepresivní účinek je zajištěn především současnou blokádou serotoninového transportéru, receptorů α2 a 5-HT2C.
Zásadní roli hraje správné dávkování trazodonu. 1 mg má jen velmi mírné hypnotické účinky, 50 mg hypnotické, anxiolytické a zklidňující účinky. Až při podání 300 mg a obsazení téměř 100 % receptorů je dosaženo celého terapeutického spektra včetně antidepresivního efektu.
Trazodon vykazuje rychlý nástup účinku srovnatelný s venlafaxinem. Jelikož trazodon nepotlačuje aktivitu dopaminových neuronů v přední tegmentální oblasti, nedochází k emočnímu oploštění a snížení odpovědi na odměnu. Při podání formy s prodlouženým účinkem v relativně vysokých dávkách se zmírňuje hypnotický efekt, mizí denní ospalost a umocňuje se antidepresivní účinek, což staví trazodon do 1. linie antidepresivní terapie.
(vef)
Zdroj: Höschl C. Dopad COVID-19 na duševní zdraví. XV. jarní interaktivní konference SVL ČLS JEP, Praha, 3. 9. 2021. Dostupné na: www.youtube.com/watch?v=7CGIeymUTPg
