Bezpečnost a nežádoucí účinky antiemetik používaných v onkologii

Setrony 1. a 2. generace

Setrony jsou antagonisté serotoninových 5-HT₃ receptorů v CNS a GIT. Zavedení setronů 1. generace (dolasetron, ondansetron a další) výrazně zlepšilo prevenci akutního zvracení u pacientů léčených středně a vysoce emetogenní chemoterapií. Druhá generace setronů (palonosetron) pomáhá zvládat opožděné zvracení.

Z hlediska nežádoucích účinků bylo u této skupiny v minulosti nejvíce diskutováno prodloužení intervalu QT a riziko srdečních arytmií. V roce 2010 se zcela upustilo od používání intravenózní (i. v.) formy dolasetronu. Později bylo omezeno také používání i. v. formy ondansetronu (bolusová dávka by neměla přesáhnout 16 mg) a byly rozšířeny jeho kontraindikace. Ondansetron by neměl být i. v. podáván pacientům se srdečním selháním, bradyarytmií, vrozeným prodloužením intervalu QT a rovněž by neměl být aplikován současně s dalšími léčivy, která mohou prodloužit interval QT. Tato omezení se nevztahují na enterálně (per os, per rectum) podávané léčivo.

V klinických studiích fáze III s palonosetronem nebyly zaznamenány žádné kardiovaskulární nežádoucí účinky. Mezi běžné nežádoucí účinky všech zástupců skupiny setronů, které se nejčastěji vyskytují v mírné nebo středně závažné formě, patří obstipace nebo průjem a bolesti hlavy. U zástupců 1. generace se dále mohou vyskytnout i závratě.

Glukokortikoidy, antagonisté neurokininových receptorů a další skupiny léčiv

Glukokortikoidy (především dexamethason) a antagonisté neurokininových receptorů (aprepitant, netupitant a další) jsou účinné v prevenci akutního i opožděného zvracení.

Dexamethason patří mezi silně a dlouhodobě působící glukokortikoidy a jeho vícedenní užívání může vést k různým obtížím. V klinických studiích patřily mezi nejčastěji udávané středně závažné až závažné nežádoucí účinky nespavost, agitovanost, zvýšení chuti k jídlu, poruchy trávení a bolest v epigastriu, hyperglykemie, zvýšení tělesné hmotnosti a akné. V několika studiích bylo zároveň zjištěno, že jednorázové podání má srovnatelnou účinnost jako vícedenní režim.

Antagonisté neurokininových receptorů patří velmi dobře snášená antiemetika. S jejich používáním se nepojí žádné specifické nežádoucí účinky. Nejčastěji se vyskytuje bolest hlavy, zácpa, škytavka a únava. V klinických studiích se bezpečnost této terapie nelišila od kontrolního ramene.

Antagonisté dopaminových receptorů (haloperidol, droperidol) dobře tlumí již vzniklé zvracení. Vzhledem k silným sedativním účinkům a vysokému riziku extrapyramidových příznaků se v současnosti jako prevence neužívají. Zajímavých výsledků však bylo dosaženo s olanzapinem. Patří mezi multireceptorové antagonisty a působí na receptorech pro dopamin, serotonin, acetylcholin i katecholaminy. Svoji antiemetickou účinnost olanzapin prokázal v kombinaci se setrony, glukokortikoidy i antagonisty neurokininových receptorů. V psychiatrii jsou jeho nejvýznamnějšími nežádoucími účinky zvýšení glykemie, chuti k jídlu a tělesné hmotnosti. V klinických studiích fáze III se tento účinek u onkologických pacientů neprojevil. Byla zaznamenána pouze mírná sedace.

Prokinetika (např. metoklopramid) jsou antagonisté receptorů pro serotonin a dopamin. V roce 2013 bylo používání metoklopramidu omezeno na krátkodobou terapii (max. 5 dní) a denní dávku 10 mg 3× denně pro dospělé pacienty. Důvodem byly případy neurologických nežádoucích účinků −⁠ extrapyramidových příznaků, tarditivní dyskineze a dalších. Nižší dávka však v některých studiích byla vyhodnocena jako méně účinná v terapii i prevenci nauzey a zvracení způsobených chemoterapií než dříve obvyklá dávka 20 mg 4× denně. 

Závěr

Moderní antiemetika podávaná v doporučených dávkách dle aktuálních guidelines jsou spojena s nízkým rizikem nežádoucích účinků.

(jam)

Zdroj: Navari R. M. The safety of antiemetic medications for the prevention of chemotherapy-induced nausea and vomiting. Expert Opin Drug Saf 2015; 15 (3): 343−356, doi: 10.1517/14740338.2016.1135899.