Jaký je současný pohled Světové zdravotnické organizace (WHO) a Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) na bolest, její léčbu a zátěž způsobenou bolestí v populaci?
Myslím si, že ten pohled je velmi obezřetný, respektive intenzivní, protože bolesti ve světě neubývá. Je to dáno řadou důvodů, mezi něž v civilizovaných zemích nepochybně patří fakt, že přibývá osob v seniorském věku, přibývá obezity, a když se to sečte dohromady s tichou epidemií osteoporózy a dalších přidružených nemocí, pak bolesti – přes všechnu snahu tlumit ji – spíše přibývá.
Dokážete to nějak kvantifikovat, pokud jde o českou, respektive západní populaci?
Konkrétní čísla neznám, ale troufám si odhadnout, že u starší generace se bavíme o desítkách procent osob.
Můžete v té souvislosti srovnat, jak je algeziologie coby lékařský obor pojímána dnes a jak se to změnilo za poslední léta, respektive desetiletí?
Když budu mluvit o Česku, tento obor je brán čím dál vážněji. V povědomí pacientů je také čím dál viditelnější, což se promítá i do zátěže našich pracovišť. Dokládá to i fakt, že algeziologie je již téměř dvě desítky let oborem atestačním, byť nástavbovým.
Jaké jsou podle vás největší současné pokroky ve vašem oboru?
Na jedné straně jsou to velmi sofistikované metody včetně neuromodulačních, které ovšem jsou – a nepochybně do budoucna budou – orientovány na relativně úzké spektrum pacientů. Zdaleka největší a nejvýraznější oblastí algeziologie, která pomáhá nejširšímu spektru pacientů, je však samozřejmě farmakoterapie. Díky novým možnostem a metodám se velmi vyvíjí také fyzioterapie, jejíž postupy ovšem nemají úplně dobrou odezvu mezi některými pacienty. Řadě z nich chybí pohybová gramotnost, snaha pečovat o své zdraví a chovat se v rámci sekundární prevence tak, aby mohli žít kvalitní život.
Které typy bolesti v populaci dominují?
Myslím, že zdaleka nejvíc problémů je na základě degenerativního postižení pohybového aparátu. Když bychom měli mluvit konkrétně, jde jednak o oblast bederní páteře a s ní souvisejících struktur a příslušných nervů. Druhou oblastí jsou bolesti velkých nosných kloubů.
Když se vrátím k pokroku při léčbě bolesti, je třeba zdůraznit, že bez náhrad velkých nosných kloubů a ortopedie by populace zdaleka nebyla tam, kde je. Jde o velkou pomoc pacientům. Opět však platí, že vlastní náhrada a dobrá implantace kloubu je jen polovinou úspěchu – tu druhou tvoří fyzioterapie a aktivní celoživotní péče pacientů o vlastní tělo. Pochopitelně velmi závažnou problematiku představuje onkologická bolest.
Mění se vnímání bolesti samotnými pacienty – jsou v dnešní době třeba citlivější vůči ní?
To nedokážu říct, bolest je sama o sobě těžko měřitelným fenoménem, natož abychom její vnímání porovnávali mezi generacemi. Co nelze přehlédnout, je fakt, že stále více osob hledá východisko ze svých problémů v lécích a netýká se to pouze léčby bolesti. Tedy v řadě případů inklinují k tabletkám, což je trochu alibi – mám medikamentózní léčbu, a proto se svým tělem nemusím dělat nic dalšího.
Jak moc ovlivňuje vnímání bolesti stres, úzkost a deprese?
Je to vzájemné. Bolest mívá odraz do psychiky. Když situaci hodně zjednoduším, akutní bolest zpravidla vyvolává úzkost a strach, zatímco pokud se do psychiky promítá chronická bolest, pak spíše do vzniku sekundárních depresivních stavů.
Na druhé straně pacienti, kteří jsou ve stresu, mohou bolest vnímat silněji. Ta může být horší už jen proto, že celý organismus je ve vyšším svalovém napětí, které se může projikovat zejména u degenerativních chorob do pohybového aparátu. A samozřejmě u pacientů, kteří trpí na bolesti hlavy, může být stres provokujícím momentem.
Algeziologie je oborem, v němž je jistě velmi důležitá multioborová spolupráce. Jak to v praxi funguje a s kým spolupracujete nejčastěji?
Těch oborů je pochopitelně velká řada, záleží na typu postižení daného pacienta. Velmi častá a velmi efektivní je spolupráce s onkology. Dalším spolupracujícím oborem je neurochirurgie.
U řady bolestí, jak už bylo řečeno, by dotyčný měl určitým způsobem pracovat se svým tělem, tedy spolupráce s fyzioterapeuty je pro nás zcela klíčová. A naopak se zase fyzioterapeuti obracejí na nás, pokud mají pacienta s bolestivým syndromem, který by vedle fyzioterapie potřeboval ještě medikamentózní léčbu nebo invazivní zákrok.
V případě degenerativních změn velkých kloubů je pak potřeba spolupracovat s ortopedem, respektive on se zpravidla zapojuje dříve než my, protože už třeba indikuje nějaký výkon, například implantaci umělého kyčelního či kolenního kloubu. Než se jej pacient dočká, potřebuje dané období velmi často překlenout účinnou analgetickou léčbou.
Jsou oblasti, v nichž má tato multioborová péče větší rezervy, nebo dokonce selhává?
Rezervy i v současnosti někdy pozorujeme v řešení akutní, pooperační bolesti, kde by bylo žádoucí, aby se mezioborová spolupráce uplatnila více.
Kdo konkrétně by vás v těchto případech měl oslovit a přizvat?
V řadě zdravotnických zařízení je k dispozici takzvaný acute pain service (APS), tedy servis akutní bolesti – zpravidla jej odborně vedou anesteziologové. Velkou roli hrají ve fungování APS sestry a je žádoucí co nejvstřícnější kooperace ze strany operačních oborů. Situace v Česku se postupně zlepšuje, ale budování systému APS bývá obecně běh na dlouhou trať.
Dokáže dnešní algeziologie zbavit jakékoliv bolesti, nebo je v některých případech stále bezmocná?
Je třeba si uvědomit, že u závažné dlouhodobé bolesti nedosahujeme naprosté bezbolestnosti, spíš většího či menšího stupně jejího zmírnění. A je pravdou, že existují bolestivé syndromy, například v případě centrální neuropatické bolesti, u nichž je navozování analgezie – navzdory použití různých modalit – obtížné.
Jak vidíte budoucnost algeziologie? Do jaké míry ji podle vás ovlivní telemedicína, vývoj umělé inteligence a obecně digitální technologie?
Nepochybně se tyto inovace budou postupně promítat i do léčby bolesti. Což se týká například sofistikovaných algeziologických metod, kdy mají pacienti implantovaný elektronicky řízený přístroj – zde si dokážu představit i kontroly na dálku prostřednictvím telemedicínských technologií. Ovšem pokud vidíme pacienta poprvé nebo se velmi výrazně mění jeho bolest, respektive zdravotní stav, je kontakt mezi námi nenahraditelný, což se doufám ani do budoucna nezmění.
Lenka Kadeřávková, Andrea Skálová
redakce proLékaře.cz
Foto: Ing. Beáta Kapošváry
