Prof. Petr Panzner: Kolegové z ostatních oborů si často nejsou jisti, co spadá do kompetence nás alergologů a klinických imunologů

Co by měli vědět praktici a ostatní specialisté o dění v alergologii a imunologii?

Naše specializace je dost heterogenní, takže odborníci jiných oborů si mnohdy nejsou jisti, co vlastně spadá do naší kompetence. Imunologie souvisí prakticky se vším a logicky se tak nemůžeme starat o všechny imunopatogeneze, kam patří i diabetes mellitus, roztroušená skleróza či revmatické choroby. Z praktického pohledu se tedy soustřeďujeme na alergologii a imunodeficience zahrnující i specifické diagnózy jako hereditární angioedém.

Jednou z velkých kapitol současné alergologie je biologická léčba. K dispozici je již několik biologik pro terapii těžkého astmatu, atopické dermatitidy, chronické rinosinusitidy či urtikarie. Jde samozřejmě o léčbu centrovou. Problematikou, která dále prochází napříč naším oborem, je alergenová imunoterapie. V posledních letech jsme se opakovaně potýkali s nedostupností těchto preparátů, což bylo způsobeno výpadky ve výrobě i úhradovými limitacemi. Díky intenzivním jednáním se SÚKL se však podařilo tento problém zvládnout.

Pro získání základního přehledu o aktuálním dění v našem oboru mohu doporučit publikaci „Klinická imunologie a alergologie pro všeobecné praktické lékaře“, kterou vydalo nakladatelství Raabe.

Odráží se ve vašich ordinacích narůstající trend autoimunitních onemocnění?

V rámci našeho oboru se zaměřujeme spíše na léčbu imunodeficiencí. Autoimunitní onemocnění obvykle řeší specialisté podle konkrétního orgánového postižení. Nicméně během imunologických vyšetření, jež zahrnují stanovení autoprotilátek na podkladě pacientových obtíží, běžně diagnostikujeme i autoimunitní onemocnění nebo na něj vyslovujeme podezření. Je třeba si uvědomit, že různé imunopatologie – tedy alergie, imunodeficience a autoimunity – se často sdružují a prolínají. Například chronická urtikarie může být jak alergického, tak autoimunitního i jiného původu. Totéž se týká patogeneze atopického ekzému a dalších onemocnění.

Je tedy správné, že si pacienta s autoimunitním onemocněním převezme jeden specialista, ačkoliv má i další poruchy imunity? Neměl by to vše koordinovat právě imunolog?

Takto to nelze pojímat. Teoreticky sice platí, že je „jedna“ autoimunita nebo imunopatologie, ale v další rozvaze je třeba tento stav diferencovat, protože zde nastupují jiné diagnostické a léčebné přístupy. Přílišně zjednodušování nepřináší žádný užitek. Záleží totiž i na tom, co jsme schopni s danými patologickými stavy dělat. Medicína zatím není tak daleko, aby dokázala autoimunitu jednoduše řešit. Terapie diabetu mellitu 1. typu je jiná než terapie psoriázy. Diagnostické a léčebné postupy pro jednotlivá autoimunitní onemocnění jsou odlišná, a proto se řeší u jednotlivých orgánových specialistů.

Dočkáme se podle vás v budoucnu léků cílících na příčinu imunopatologie?

To je myslím ještě hodně daleko. Výzkumy v této oblasti intenzivně pokračují, máme poznatky z oblasti imunologických regulací, víme, které mechanismy jsou u dané imunopatologie poškozené, kde je hyperaktivita, kde hypoaktivita... Máme-li se však bavit o praktických dopadech výsledků výzkumu, tak tam si budeme muset ještě počkat. Dnes využíváme imunosupresi, nicméně navozování tolerance zatím neumíme natolik, aby to bylo aplikovatelné v praxi.

Ale je zde velká oblast již dostupných biologických léků, zahrnujících různé monoklonální protilátky proti cytokinům, antagonisty cytokinových receptorů či antagonisty transkripčních faktorů, a zde se nám pomalu otevírají možnosti regulovat imunitu selektivněji. I tak jsme ovšem teprve na začátku a uvedené léky indikují specialisté jako revmatologové, neurologové či dermatologové. Dát imunitu takzvaně do pořádku zatím neumíme.

Posuňme se tedy do klinické praxe. Jaké výzvy stojí před lékaři vašeho oboru?

Jistě bude docházet k optimalizaci alergenové imunoterapie a jejímu rozšíření na další onemocnění. Zjednodušeně řečeno, principem metody je navyknout imunitní systém na alergen tak, aby nepoškozoval organismus. Tato léčba, označovaná někdy jako kauzální, je dnes určena pro pacienty s alergickou rinokonjunktivitidou a alergickým astmatem a dále pro profylaxi anafylaktických reakcí po hmyzím žihadle. Otevírá se zde však také perspektiva léčby potravinových a dalších alergií. V této oblasti očekáváme praktické přínosy v horizontu několika let.

U imunodeficiencí se nám osvědčuje substituční léčba, u některých také transplantace kostní dřeně. Od loňska probíhá pilotní projekt novorozeneckého screeningu těžké kombinované imunodeficience (SCID), který přináší velké benefity a představuje významný krok v diagnostice těžkých imunodeficitů u novorozenců.

Co očekáváte od médií a jak se do oboru promítají digitální technologie?

Patřím ke generaci, která je odchována klasickým způsobem předávání informací – knihami a časopisy. Stále považuji za hlavní zdroj informací odborná periodika, jež by měla být dostupná na internetu – ideálně kdyby umožňovaly větší interakci čtenářů s autory.

Nevím, co si myslet o inkorporaci sociálních sítí do odborných oblastí. Jsem v tomto trochu skeptický, obávám se, aby nebyly spíše zdrojem dezinformací. Samozřejmě se snažíme vyjít vstříc našim mladým kolegům a v rámci odborné společnosti dáváme prostor novým přístupům. Ustavili jsme skupinu mladých alergologů a imunologů, s nimiž diskutujeme o možnostech využití webových stránek a sociálních sítí, poskytujeme jim prostor pro realizaci nápadů, ale zatím se stále spíš pohybujeme v mantinelech starých přístupů. Stále si v této souvislosti vybavuji citát Milana Lasici, který koluje na internetu: „Pamatujete si, jak jsme si v časech před internetem mysleli, že za lidskou hloupost může nedostatek informací? Tak v tom to nebylo.“

MUDr. Andrea Skálová
redakce proLékaře.cz