Vliv kineziotejpování a kinezioterapie na dynamické parametry chůze u dětí s hyperpronačním syndromem

Souhrn

Cílem předkládané studie bylo zjistit účinek kineziotejpování a kinezioterapie na dynamické parametry chůze u dětí předškolního věku s hyperpronačním syndromem. Studie se účastnilo celkem 30 dětí (věk 5,4 ± 0,4 let) s oboustrannou valgozitou paty (9,5° ± 2,4°). Děti byly náhodně rozděleny do tří skupin: experimentální s kineziotejpováním, experimentální s kinezioterapií a kontrolní bez terapie. Dynamické parametry chůze byly hodnoceny prostřednictvím dynamického chodníku Rehawalk® (h/p/cosmos®, Německo) před terapií a po 3měsíční terapii. Významným snížením pronace v subtalárním kloubu u obou experimentálních skupin po terapii se oblast zadonoží stala stabilnější na úkor nižší schopnosti tlumení rázu, ovšem s lepšími podmínkami pro přenos zátěže a odraz. U skupiny s kineziotejpem byl odraz po terapii dynamičtější díky pevnější stabilizaci zadonoží. U skupiny s kinezioterapií došlo po terapii ke snížení nejen silového zatížení středonoží, ale také celkové doby zatížení této oblasti i oblasti předonoží. Kineziotejpování i kinezioterapie se mohou stát vhodnými metodami v terapii hyperpronačního syndromu u dětí předškolního věku.

Klíčová slova:

noha – silové zatížení – valgozita paty – zebris

Úvod

Hyperpronační syndrom je popisován jako nadměrná pronace v subtalárním kloubu v průběhu stojné fáze chůze a souvisí se strukturálními nebo funkčními poruchami proximálních segmentů dolní končetiny a trupu [1]. Při pronaci v subtalárním kloubu v uzavřeném kinematickém řetězci jde talus do addukce a plantární flexe a kalkaneus (calcaneus) do everze, která je označována také jako valgozita paty [2]. Zajištění neutrálního postavení nohy závisí na několika faktorech, mezi něž patří: pevnost a optimální napětí plantární aponeurózy, ligamentum deltoideum a šlach svalů bérce podílejících se na formaci nožní klenby. Dále je důležité správné umístění ligamentum calcaneonaviculare plantare, nezkrácená Achillova šlacha a správné postavení sustentaculum tali, které podpírá talus nad kalkaneem. Přibližně ve věku 5 let začíná osifikace sustentaculum tali, která trvá další 2 roky [3]. Za kritické období vývoje nohy se označuje věk okolo 6 let [4]. Proto je důležité sledovat postavení zadonoží u dětí v tomto věkovém období, kdy skelet nohy mění svoji pevnost. Pokud v dětském věku působí hyperpronační síly na měkké struktury po delší dobu, osa sustentacula se postupně svažuje. Dochází ke snížení schopnosti podpory talu a je narušen správný vývoj nožní klenby [5]. Chybná struktura nebo funkce nohy negativně ovlivňuje postavení dalších kloubů dolních končetin, páteře, tedy i celkovou posturu. Změnu postavení kloubů dolních končetin a následně změnu aferentace i dysfunkci chodidla může způsobit také insuficience hlubokého stabilizačního systému [6,7].

Z hlediska biomechanicko-kineziologického výrazně ovlivňuje hyperpronační postavení nohy stereotyp chůze jedince. Nadměrná a dlouhotrvající pronace v průběhu stojné fáze chůze souvisí se změnou rozložení zátěže v oblasti chodidla, nestabilní klenbou a změnou propulzivních mechanizmů. Nestabilita v oblasti předonoží může vyvolat dysfunkci prvního metatarzofalangeálního kloubu. Noha tak není schopna plnit funkci rigidní páky pro odraz, což vede ke vzniku kompenzačních vzorů chůze [8]. Přes decentrované postavení segmentů se přenášejí reakční síly do vyšších segmentů řetězce dolní končetiny a ovlivňují nejen jejich postavení a nevhodné zatížení, ale i jejich funkci a další vývoj [5].

V literatuře jsou popisovány různé způsoby terapie hyperpronačního syndromu. Jednou z možností je využití ortopedických vložek aplikovaných podle funkčního typu nohy [1] a senzomotorických vložek stimulujících nebo uvolňujících svaly v oblasti nohy [9]. Dalšími metodami jsou kineziotejpování [10] a aktivní rehabilitační cvičení [11,12], které by mělo nejen aktivovat svaly nohy, ale také naučit aktivní oporu nohy v kontextu pletence dolní končetiny.

V současné době chybí studie, která by sledovala vliv kineziotejpu a kinezioterapie na zatížení nohy při chůzi u dětí předškolního věku s hyperpronačním syndromem.

Cíl studie

Cílem předkládané studie bylo zjistit účinek kineziotejpování a kinezioterapie na dynamické parametry chůze u dětí předškolního věku s hyperpronačním syndromem.

Metodika

Charakteristika souboru

Metodika výzkumu byla schválena Etickou komisí Lékařské fakulty Ostravské univerzity (LF OU). Se souhlasem zákonného zástupce každého dítěte se do studie zapojilo 30 dětí (10 dívek a 20 chlapců, věk 5,4 ± 0,4 roku; výška 115,1 ± 5,7 cm; hmotnost 20,7 ± 2,4 kg) s oboustrannou valgozitou paty (9,5° ± 2,4°). Děti s ortopedickou pomůckou, neurologickým nebo traumatickým postižením, vrozenými vývojovými vadami a aktuálně podstupující rehabilitační program nebyly do studie zahrnuty.

Děti byly náhodně rozděleny do tří skupin:

– kontrolní bez terapie (K);

– experimentální s kineziotejpem (KT);

– experimentální s kinezioterapií (KITE).

V tab. 1 jsou uvedeny základní charakteristiky pro jednotlivé skupiny dětí.

Měřicí procedury

K určení statické valgozity paty byl použit obloukový úhloměr. Pro hodnocení dynamických parametrů chůze byl využit dynamický chodník Rehawalk® (h/p/cosmos®, Německo) se softwarem zebris FDM (zebris Medical GmbH, Německo).

Průběh měření

Měření probíhalo v biomechanické laboratoři v Ústavu rehabilitace LF OU. Po získání základních anamnestických a antropometrických údajů následovalo měření na dynamickém chodníku Rehawalk®. Před samotným záznamem získaly děti dostatečný prostor pro adaptaci chůze na páse s vlastní volbou rychlosti chůze. Systém zebris zaznamenával zatížení nohy při jejím kontaktu s pásem. Sběr dat u každého subjektu proběhl celkem 2x s časovým odstupem 3 měsíců. Rychlost chůze výstupního měření byla každému dítěti nastavena na stejnou hodnotu, jakou mělo při vstupním měření. Pro úspěšné hodnocení dynamických parametrů chůze bylo vyžadováno minimálně 30 čistých došlapů pro každou dolní končetinu. Všechna měření byla prováděna naboso.

Průběh terapie

Terapie formou kineziotejpování a kinezioterapie probíhala po dobu 3 měsíců.

Kineziotejpování

Při první aplikaci byl rodičům vysvětlen cíl aplikace, výhody tejpování a možné nežádoucí účinky. Dále jim byla vysvětlena péče o tejpy (jako prevence rychlejšího odlepování), technika odstranění tejpovacích pásek a podmínky nošení. Tejp měl být ponechán na kůži dítěte po dobu 4–5 dní. Před další aplikací tejpu byla ponechána dvoudenní pauza. Tejpování prováděla vždy stejná fyzioterapeutka s certifikovaným kurzem kineziotejpování, a to každý týden po dobu 3 měsíců postupem popsaným v pracích Kase et al. [13] a Kobrová et al. [14].

Pro dosažení dokonalého přilnutí tejpovací pásky byla kůže v místech aplikace zbavena nečistot (omyta mýdlovou vodou a následně osušena). Konce tejpů byly zastřiženy do oblouku, čímž se snížila pravděpodobnost rychlejšího odlepování v důsledku zachytávání konců o části oděvu.

První tejp k optimalizaci valgózního postavení paty (korekční; obr. 1 vlevo, modrý tejp) byl aplikován vleže na břiše při neutrálním postavení v subtalárním kloubu. Jednalo se o tzv. I tejp, od středu lepený s využitím maximálního (100%) napětí tejpu. Báze tejpu byla vedena přes patní kost, od kotníku ke kotníku. Kotva a konec tejpu byly dolepeny bez napětí. Ještě v korigovaném postavení byl aplikovaný tejp důkladně „zažehlen“.

Druhý tejp (pro podporu podélné nožní klenby; obr. 1 vpravo, žlutý tejp), byl lepen vleže na zádech s extendovanými dolními končetinami položenými na lehátku. Noha dítěte byla opět před zahájením aplikace tejpovacích pásek zkorigována. Zákonný zástupce prstem jedné ruky podepřel hlavičky metatarzů z plantární plochy chodidla a ve spolupráci s terapeutem bylo chodidlo nastaveno do středního postavení s mírnou dorzální flexí. Opět byla použita forma „I“ tejpu. Kotva byla nalepena bez napětí do oblasti proximální třetiny laterální plochy tibie. Báze tejpu byla vedena s napětím tzv. paper off diagonálně, lehce před vnitřní kotník a dále do poloviny šířky plantární plochy chodidla. Konec tejpu byl dolepen opět bez napětí směrem na dorzum nohy.

Kinezioterapie

Kinezioterapie probíhala ve cvičebně v Ústavu rehabilitace LF OU, aby se zamezilo opakovanému kontaktu dítěte s novým prostředím. Terapii vedla stejná fyzioterapeutka. Navržená kinezioterapie byla zaměřena nejen na oblast nohy, ale také na postavení segmentů vyšších etáží dolní končetiny, osového aparátu, a to jak při statickém, tak i dynamickém zatížení. Průběh terapie byl u všech dětí z experimentální skupiny s kinezioterapií podobný. Začínalo se od jednoduchých cviků s postupným přechodem na obtížnější modifikace. Úvod každé cvičební jednotky byl věnován facilitaci a stimulaci receptorů chodidla pomocí masážních míčků, různých povrchů stimulačních podložek, automasáže chodidla a automobilizace kloubů nohy. Poté byly zařazeny cviky s prvky senzomotoriky na podélnou i příčnou klenbu nohy a nácvik správné čtyřbodové opory chodidla. Terapie obsahovala sérii cviků inspirovaných vývojovou kineziologií, zaměřených zejména na aktivaci zevních rotátorů kyčle a svalů trupu. Po celou dobu cvičení byl kladen důraz na aktivní nožní klenbu, centrované postavení kloubů dolní končetiny a pánve s napřímením páteře.

Měřené parametry, zpracování a vyhodnocení dat

Pro posouzení vlivu fyzioterapeutického přístupu (jak kineziotejpování, tak kinezioterapie) byly sledovány následující parametry:

– statická valgozita paty [°];

– maximální silové zatížení nohy při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou (F_PZ) a při odrazu (F_OD) [N];

– maximální silové zatížení jednotlivých částí nohy (F_P – pata, F_S – středonoží a F_PŘ – předonoží) [N];

– celková doba silového zatížení jednotlivých částí nohy (t_P – pata, t_S – středonoží a t_PŘ – předonoží) vzhledem k trvání stojné fáze chůze [%].

Hrubá data ze zatížení nohy byla exportována z programu zebris do programu Microsoft Excel. Silové zatížení bylo normalizováno na hmotnost probanda podle vzorce:

F (%) = (F´/G) x 100 %,

kde F´ je naměřená hodnota silového zatížení [N], G je tíhová síla probanda [N] vypočítána podle vzorce G = m x g (m je hmotnost probanda v kilogramech a g je tíhové zrychlení o velikosti 9,81 m/s²).

Statistické zpracování dat

Statistická analýza dat byla provedena v programu PAST 2.17c [15]. Pro každou sledovanou proměnnou byl vypočítán průměr, směrodatná odchylka a medián. Z důvodu malého počtu probandů byly pro hodnocení rozdílů sledovaných parametrů použity neparametrické testy. K porovnání parametrů mezi vstupním a výstupním měřením v rámci dané skupiny byl využit párový Wilcoxonův test. Pro posouzení rozdílů mezi jednotlivými skupinami byl použit Mann-Whitneyův U test. Za statisticky významné byly považovány rozdíly na hladině statistické významnosti α = 0,05. Míra věcné významnosti rozdílů byla pro Wilcoxonův párový test hodnocena pomocí velikosti koeficientu r vypočítaného podle vzorce r = Z/(√(2 x N) a pro Mann-Whitneyův U test podle vzorce r = Z/(√(N), kde Z je hodnota vycházející z daného testu a N počet měřených subjektů. Cohen [16] interpretuje hodnoty koeficientů rozdílů podle rozsahů následovně: r < 0,1 triviální; 0,1–0,3 malý; 0,3–0,5 mírný; r > 0,5 velký.

Výsledky

Mezi skupinami nebyl nalezen statisticky významný rozdíl ve věku, výšce a hmotnosti (p > 0,05; tab. 1).

Při porovnání rychlostí chůze byla ve skupině s kineziotejpem zjištěna významně vyšší rychlost v porovnání s kontrolní skupinou (p = 0,032; r = 0,5) i se skupinou absolvující kinezioterapii (p = 0,003; r = 0,7). Mezi skupinou kontrolní a skupinou s kinezioterapií nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,068; r = 0,4) v rychlosti chůze (tab. 1).

Statická valgozita paty

Statisticky významně nižší hodnota statické valgozity paty byla naměřena u výstupního měření ve skupině s kineziotejpem (p = 0,003; r = 0,5) a s kinezioterapií (p < 0,001; r = 0,8) v porovnání s kontrolní skupinou (tab. 1).

Byla naměřena statisticky významně nižší hodnota valgozity paty výstupního měření u skupiny s kineziotejpem (p = 0,026; r = 0,4) a s kinezioterapií (p < 0,001; r = 0,6) v porovnání se vstupním měřením (tab. 1).

Maximální silové zatížení nohy při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou a při odrazu

V tab. 2 jsou uvedeny hodnoty maximálního silového zatížení nohy při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou a při odrazu pro jednotlivé skupiny dětí.

V rámci maximálního silového zatížení nohy při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou (F_PZ) byla po 3 měsících zjištěna statisticky významně vyšší hodnota u probandů s kineziotejpem v porovnání s kontrolní skupinou (p = 0,019; r = 0,4).

U hodnocení maximálního silového zatížení nohy při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou (F_PZ) před terapií a po ní nebyl nalezen statisticky významný rozdíl na hladině statistické významnosti α = 0,05 u všech sledovaných skupin.

Při porovnání maximálního silového zatížení nohy při odrazu (F_OD) s kontrolní skupinou byla naměřena statisticky významně vyšší hodnota u probandů s kinezioterapií před terapií (p = 0,034; r = 0,3) i po terapii (p = 0,004; r = 0,5) a u probandů s kineziotejpem po terapii (p < 0,001; r = 0,7).

U skupiny s kineziotejpem byla naměřena statisticky významně vyšší hodnota maximálního silového zatížení nohy při odrazu (F_OD) po terapii v porovnání měřením před terapií (p < 0,001; r = 0,6).

Maximální silové zatížení jednotlivých částí nohy (pata, středonoží, předonoží) a celková doba zatížení dané části vzhledem ke stojné fázi cyklu chůze

V tab. 3 jsou uvedeny hodnoty maximálního silového zatížení jednotlivých částí nohy (pata, středonoží a předonoží) a celkové zatížení daných částí vzhledem k trvání stojné fáze chůze pro jednotlivé skupiny dětí vč. jejich statistické významnosti.

Pata

Statisticky významně vyšší hodnota maximálního zatížení paty byla naměřena před terapií i po terapii u probandů s kineziotejpem v porovnání s kontrolní skupinou (před terapií p = 0,009; r = 0,4; po terapii p = 0,008; r = 0,4) a v porovnání se skupinou s kinezioterapií (před terapií p = 0,019; r = 0,4; po terapii p = 0,047; r = 0,3).

Po 3 měsících byla zjištěna statisticky významně vyšší hodnota maximálního zatížení paty u skupiny kontrolní (p = 0,006; r = 0,4), s kineziotejpem (p = 0,025; r = 0,4) i s kinezioterapií (p = 0,002; r = 0,5) v porovnání s měřením před terapií.

V rámci hodnocení doby kontaktu paty vzhledem ke stojné fázi chůze nebyl nalezen statisticky významný rozdíl na hladině statistické významnosti α = 0,05 jak mezi jednotlivými měřeními v rámci každé skupiny, tak mezi skupinami.

Středonoží

Po 3 měsících byla naměřena statisticky významně nižší hodnota maximálního zatížení středonoží u probandů s kineziotejpem v porovnání s kontrolní skupinou (p = 0,038; r = 0,3).

U skupiny s kinezioterapií byla po terapii naměřena statisticky významně nižší hodnota maximálního zatížení středonoží u měření v porovnání s měřením před terapií (p = 0,023; r = 0,4).

Statisticky významně nižší hodnota doby zatížení středonoží byla naměřena u probandů s kineziotejpem v porovnání se skupinou kontrolní (před terapií p = 0,010; r = 0,4; po terapii p = 0,023; r = 0,4) a v porovnání se skupinou s kinezioterapií (před terapií p = 0,025; r = 0,4).

U skupiny s kinezioterapií byla po terapii naměřena statisticky významně nižší hodnota doby zatížení středonoží v porovnání s měřením před terapií (p = 0,009; r = 0,4).

Předonoží

Statisticky významně vyšší hodnota maximálního zatížení předonoží byla zjištěna před terapií (p = 0,047; r = 0,3) i po terapii (p = 0,029; r = 0,3) u probandů s kineziotejpem v porovnání s kontrolní skupinou.

Byla naměřena statisticky významně nižší hodnota doby zatížení předonoží po 3 měsících u skupiny kontrolní (p = 0,001; r = 0,5) a skupiny s kinezioterapií (p = 0,007; r = 0,4) v porovnání s měřením před terapií.

Diskuze

Při kontaktu paty v první fázi krokového cyklu dochází k pronaci v subtalárním kloubu. Díky tomu je noha flexibilnější, lépe se přizpůsobuje změnám terénu a absorbuje počáteční rázy. Následnou supinací v subtalárním kloubu při přenosu zátěže a kontrakcí musculus peroneus longus dochází k pronaci kuboidea (os cuboideum) vůči kalkaneu a pohyb je zastaven dorzolaterálním okrajem kalkanea přesahujícím kuboideum. V tomto okamžiku se předonoží tzv. uzamkne v kalkaneokuboidním kloubu (articulatio calcaneocuboidea), a noha tak vytvoří dostatečně pevnou páku pro odraz. Pokud však pronace přetrvává po delší dobu stojné fáze krokového cyklu, mechanizmus uzamknutí chodidla nenastává a noha hyperpronuje. To způsobuje přepínání vazů a šlach na mediální straně nohy a hlezenního kloubu, což následně vede k hypermobilitě prvního paprsku a ke kolapsu mediálního oblouku klenby nohy [17]. Hyperpronační syndrom ovlivňuje rozložení zátěže v oblasti celého chodidla [8]. U dlouhotrvající pronace nohy je v oblasti paty zaznamenáno nízké zatížení, a naopak pod metatarzofalangeálním kloubem palce a na vnitřní straně nohy je pozorováno zatížení vyšší, což souvisí s nestabilitou v oblasti předonoží [18].

Výsledky předkládané studie naznačují, že cílená terapie formou kineziotejpování a kinezioterapie má vliv na hyperpronační syndrom u sledovaných dětí. Z hlediska statického zatížení došlo po terapii k významnému snížení statické valgozity paty u obou skupin s terapií v porovnání se vstupním měřením. U skupiny s kinezioterapií byly rozdíly velké i z hlediska věcné významnosti. Výsledky se shodují se studií Straczyńské et al. [19], která poukazuje na to, že 3měsíční aplikace kineziotejpu a kinezioterapie představují účinné metody léčby statického plochonoží a korekce valgózního postavení patní kosti u dětí ve věku 5–7 let.

Z pohledu silového zatížení nohy při chůzi jsme u všech sledovaných skupin dětí zaznamenali po 3 měsících zvýšení zatížení v oblasti paty při přenosu zátěže po počátečním kontaktu s podložkou, což se shoduje se závěry studie Maetzler et al. [18]. Snížením pronace v subtalárním kloubu se oblast zadonoží stává stabilnější na úkor nižší schopnosti tlumení rázu, ovšem s lepšími podmínkami pro přenos zátěže v oblasti středonoží i předonoží a pro odraz.

U skupiny s kineziotejpem došlo po 3měsíční terapii k významnému zvýšení celkového silového zatížení při odrazu (rozdíly velké i z hlediska věcné významnosti) a výraznému snížení doby zatížení předonoží. Noha byla díky aplikaci tejpu v průběhu terapie častěji vedena v korigovaném postavení a po 3 měsících aplikace se oblast zadonoží zřejmě více stabilizovala. Předonoží tak mohlo vytvořit pevnější páku pro odraz v porovnání s nohou bez tejpu. Významně větší rychlost chůze probandů ve skupině s kineziotejpem v porovnání s ostatními skupinami (rozdíly velké i z hlediska věcné významnosti) mohla u této skupiny způsobit významně vyšší zatížení paty, nižší dobu zatížení středonoží a vyšší maximální zatížení předonoží v porovnání s kontrolní skupinou před terapií i po ní. Rychlost chůze má nezanedbatelný vliv na parametry chůze. Nárůst rychlosti chůze zvyšuje velikosti reakční síly podložky a ovlivňuje dobu trvání jednotlivých fází krokového cyklu [20]. Nicméně pro účely této studie se volila přirozená rychlost chůze, která zajistila nenucený stereotyp pohybu, a chůze tak byla pro děti nejméně energeticky náročná.

U skupiny s kinezioterapií došlo po 3měsíční terapii v oblasti středonoží k významnému snížení silového zatížení a celkové doby zatížení v oblasti středonoží a předonoží. To naznačuje, že odvíjení nohy je po terapii plynulejší díky stabilnějšímu zadonoží.

Limity studie

Jedním z limitů práce jsou interindividuální rozdíly mezi sledovanými jedinci (pohlaví, genetické predispozice, psychomotorický vývoj, strukturální odlišnosti a funkční změny muskuloskeletálního systému, pohybové a sportovní aktivity, obuv apod.). Při měření i terapiích bylo potřeba zohlednit aktuální psychický stav dítěte a jeho spolupráci s fyzioterapeutem. Děti nebyly limitovány ve svých běžných volnočasových aktivitách.

Další limity souvisejí s tejpováním. Kineziotejp byl aplikován všem dětem stejnou osobou. I přes dodržení všech zásad manipulace a aplikace tejpovací pásky není vyloučeno, že mohlo dojít k mírným odchylkám. Tejpování probíhalo každý týden, ale ne vždy a u všech dětí bylo možné zajistit přesný interval 7 dnů. Také není zaručeno, že všechny děti měly tejp na kůži ponechán pokaždé po dobu 4–5 dní vlivem odlišné tvorby potu nebo maštění pokožky v místě tejpovací pásky.

V rámci kinezioterapie, pokud dítě nezvládalo daný cvik, se zkusila provést jednodušší verze cviku a v další terapii se navázalo na verzi náročnější.

Závěr

Práce poukazuje na možný přístup k problematice hyperpronačního syndromu u dětí, konkrétně řešením tohoto problému pomocí kineziotejpu a kinezioterapie.

Z výsledků vyplývá, že pomocí obou terapií se snížila míra pronace v subtalárním kloubu při stoji i při chůzi. U obou sledovaných skupin s terapií došlo při stoji ke snížení statické valgozity paty a při chůzi se snížením pronace zvětšilo zatížení zadonoží při přenosu zátěže po počátečním kontaktu chodidla s podložkou. Skupina dětí s kineziotejpem vykazovala po terapii dynamičtější odraz. U skupiny s kinezioterapií došlo ke změně ve více segmentech nohy v porovnání se skupinou s kineziotejpem. Snížila se doba zatížení v oblasti středonoží i předonoží a velikost zatížení středonoží.

Terapie nohy u dětí s hyperpronačním syndromem je zajisté potřebná, avšak ne vždy snadná. Kinezioterapie má i dle výsledků naší studie nezastupitelnou roli. Kineziotejpování však může být funkčním pomocníkem při udržení nebo zvýšení zamýšleného účinku kinezioterapie.

Poděkování

Studie byla realizována v rámci projektu Studentské grantové soutěže LF OU v Ostravě SGS05/LF/2019: Vliv kineziotejpu na statickou valgozitu paty a dynamické parametry chůze u dětí předškolního věku a SGS02/LF/2020: Hyperpronační syndrom u dětí – diagnostika a terapie z pohledu fyzioterapeuta.

Doručeno/Submitted: 15. 1. 2022

Přijato/Accepted: 30. 3. 2022

Korespondenční autor:

Ing. Bc. Lucie Honzíková, Ph.D.

Ústav rehabilitace LF OU

Syllabova 19

703 00 Ostrava-Vítkovice

e-mail: Lucie.Honzikova@osu.cz