Canisterapie a její možnosti využití v rehabilitaci


Canis Therapy and Its Use in Rehabilitation

This article is focused on canis therapy and its potential use in rehabilitation. It describes definition, history, conditions for successful canis therapy​​, types of canis therapy, canis therapeutic programmes, indications and contraindications of canis therapy.

Keywords:
canis therapy, rehabilitation, dog


Autoři: M. Betlachová 1;  P. Uhlíř 1;  Z. Kuchařová 2
Působiště autorů: Katedra fyzioterapie, Fakulta tělesné kultury UP, Olomouc, vedoucí katedry prof. MUDr. J. Opavský, CSc. 1;  Gynekologická ambulance, Příbor 2
Vyšlo v časopise: Rehabil. fyz. Lék., 22, 2015, No. 1, pp. 14-21.
Kategorie: Původní práce

Souhrn

Článek je zaměřen na canisterapii a její možnosti využití v rehabilitaci. Zabývá se definicí, historií, podmínkami pro úspěšnou canisterapii, typy canisterapie, canisterapeutickými programy, indikacemi a kontraindikacemi canisterapie.

Klíčová slova:
canisterapie, rehabilitace, pes

ÚVOD

Canisterapie je speciálním typem léčby, při níž se využívá etologie a také fyziologie, tvaru, velikosti, teploty a pohybu těla psa. Je jednou z forem animo(zoo)terapie (12). Zahrnuje všechny aktivity, při nichž je využíváno pozitivního působení psa na člověka. Záměrem canisterapie je udržení či zlepšení zdravotního stavu, znalostí, sociálních dovedností a kvality života (21). Dále pomáhá rozvíjet psychosociální dovednosti, orientaci při řešení různých situací, při navazování kontaktů, je také efektivní v edukačním procesu žáků se zdravotním postižením atd. (12).

Osoba provádějící canisterapii se nazývá canisterapeut. Nejčastěji se jedná o proškoleného jedince, který se svým psem složil canisterapeutické zkoušky. Mnoho canisterapeutů má však i jiné odborné vzdělání pedagogického, zdravotnického nebo sociálního charakteru a canisterapii mohou využívat v rámci své odborné praxe (21).

Canisterapie - LTV na neurofyziologickém základě + pozitivní emoční ladění zúčastněných.
Obr. 1. Canisterapie - LTV na neurofyziologickém základě + pozitivní emoční ladění zúčastněných.

Terapeutický tým je složen z kynologa, zdravotníka, sociálního pracovníka a pedagoga, kteří prošli odpovídajícím školením. Jádro týmu tvoří canisterapeut a pes, který byl připraven a otestován pro účely canisterapie. O kvalifikovaný canisterapeutický tým jde jen v případě, že vlastní aktuální platný certifikát o canisterapeutických zkouškách (21).

Teoretický základ terapeutického oboru vznikl v USA. Termín canisterapie má původ v České republice. V roce 1993 jej zavedla J. Lacinová jako termín pro zooterapii se psy, kterou se začala jako první v České republice zabývat. V České republice se začalo se systematickým využitím psa v rámci canisterapie na počátku 90. let minulého století, např. v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně či při léčbě pacientů v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. Za průkopníka a iniciátora práce se psy v České republice bylo zejména Sdružení Filia, které vytvořilo první metodiku léčebných kontaktů dětí s postižením se psy a představilo ji na Ženevské konferenci. Pokud jde o formy canisterapie využívané v České republice, je nutno zmínit historicky první u nás vzniklou a dodnes celosvětově originální metodiku při využívání velké skupiny saňových psů v interakci s velkou skupinou dětí. Tato metoda pak byla úspěšně využívána na ozdravných pobytech pro děti. Značným přínosem byl i vznik Canisterapeutické společnosti Gajdových z Prahy, která nastartovala mohutný vzestup canisterapeutické praxe, takzvaný „návštěvní program“ (14). „Česká canisterapeutická asociace (CTA) byla založena v roce 2003“ (12). Tato organizace je zájmové sdružení právnických osob, jehož posláním je zastřešovat canisterapeutické organizace v České republice, ale také organizace poskytující další formy zooterapie s výjimkou hipoterapie (20). K poslání Canisterapeutické asociace dále patří vytvářet a doporučovat pravidla, budovat informační servis pro své členy a poskytovat informace uživatelům aktivit se psem (AP). Aktivity se psem nejsou nijak legislativně ošetřeny, což může s sebou nést jistá rizika, zejména však dezorientaci v různých možnostech jak pro provozovatele, tak i uživatele aktivit se psem. Uživatel by měl mít možnost seznámit se s širokou nabídkou a možnostmi aktivit se psem a podle toho si vybrat poskytovatele takových aktivit, které by splňovaly jeho požadavky (21).

PŘEDPOKLADY A CHARAKTERISTIKY CANISTERAPIE

Ze všech zvířat, která s člověkem žijí, mají psi nejlepší schopnost porozumět lidským sociálním signálům a dokonce v některých úlohách, vyžadujících pochopení komunikačních signálů, dosahují lepších výsledků než lidoopi (8). Domestikace vedla i ke vzniku nových typů chování, jako například situačně specifický vizuální kontakt s člověkem (16). Psi citlivě reagují na lidskou verbální i neverbální komunikaci a jsou schopni využít tyto signály při řešení různých úkolů (23). Psi dokážou rozpoznat drobné změny ve směrování lidského pohledu při řešení úloh zaměřených na vyhledávání ukryté potravy, ale jsou i schopni rozlišit cíl pozornosti svého lidského partnera pouze na základě hlasové instrukce (6, 28). Lidský a psí komunikační systém vykazuje značnou podobnost, zejména ve využívání vizuálních signálů, jako jsou postavení těla a výraz obličeje. Schopnost psa pochopit lidské požadavky a splnit požadovaný úkol je silně podmíněno chováním člověka. Největší vliv má hlasová komunikace se psem po dobu plnění úkolu. Naproti tomu skutečnost, zda pes znal nebo neznal dotyčného člověka, již nemá na provedení úkolu průkazný vliv (23).

Člověk, který se zabývá léčbou lidí a pracuje se zvířaty, musí rozumět v základních rysech chování a chovatelství zvířat a dále musí být odborníkem na problematiku léčených. Terapeut by měl znát přirozené chování a potřeby zvířete s ohledem na jeho individuální psychologii a jednat s ním srozumitelně, důsledně a neagresivně. Člověk pracující se psem by měl být bezkonfliktní, emočně vyrovnaný, sociálně inteligentní vzdělaný člověk, který je schopen týmové práce. Zvíře dělá pouze to, co jej člověk naučí, dle svých přirozených vzorců, které mohou být potlačené na základě výcviku. Neočekávaná změna chování ze strany člověka uvádí psa do zmatků a nejistoty (19).

Canisterapie v každém věku.
Obr. 2. Canisterapie v každém věku.

Canisterapie je založena na vrozených povahových vlastnostech psa, stejně jako na jeho výchově a socializaci. Z výchovného a socializačního hlediska je nejdůležitější přístup a výchova majitele, který vlastnosti a schopnosti svého psa může kladně či záporně ovlivnit. Významnou měrou je pes ovlivněn také prostředím, se kterým je ve vzájemné interakci. Vhodnost plemene je možné předpokládat na základě senzitivity jednotlivého plemene či skupiny plemen (27). Sheldrake (24) ve svých průzkumech označuje za nejsenzitivnější tyto skupiny psů: pracovní a pastevečtí psi (severští tažní psi a kolie), lovečtí a sportovní psi (retrívři, kokršpanělé, setři, badhaundi). Pokud zvažujeme vhodnost psa s ohledem na realizaci praktické canisterapie, je při jejím provádění důležité respektovat sympatie a potřeby klientů v závislosti na odlišném exteriéru i velikosti terapeutického psa. Základním aspektem je úspěšné absolvování zkoušek canisterapeutických týmů a tomu předcházející správná příprava, výchova a socializace.

Canisterapie v každém věku.
Obr. 3. Canisterapie v každém věku.

Pro canisterapii nejsou vhodní psi s předchozí negativní zkušeností, psi, kteří jsou vycvičeni pro služební účely, jejichž součástí je i obrana a útok na člověka. Pes, který je určen pro canisterapii, nesmí jevit známky agresivity a neklidu. Pes musí být zdravý tělesně i psychicky, mít dobrý vztah k nemocným a zdravotně postiženým lidem. Pes musí být dobře socializován a žít v těsném svazku s lidmi, musí být tolerantní k lidem i k ostatním zvířatům. Pes musí mít zkušební osvědčení, které platí zpravidla jeden až dva roky od složení zkoušky, je vázán na osobu majitele psa a má přesně stanovená pravidla využitelnosti (20).

Největší procento psů využívaných pro canisterapii v ČR tvoří labradorský retrívr (16 %), dále pak zlatý retrívr (14 %), kříženci (10 %), border kolie (8 %), flat coates retrívři (6 %), němečtí ovčáci (4 %), bernští salašničtí psi (3 %), francouzský buldoček a dalmatin (5 %), 11 % beagle, bruselský sifonek, kavalír king charles španěl, staffordšírský bulteriér, yorkšírský teriér. Zbylých 23 % tvoří 10 plemen, což jsou belgický ovčák, border teriér, kokršpaněl, krátkosrstá kolie, německý boxer, foxteriér, novofundlandský pes, rhodeský ridgeback, pudl a rotvajler (25).

Dětská canisterapie.
Obr. 4. Dětská canisterapie.

Dětská canisterapie.
Obr. 5. Dětská canisterapie.

V 70. letech 20. století formuloval americký pedopsychiatr Lewinson hypotézu, že zvířata sice nemohou vyléčit, ale působí jako sociální katalyzátor, který zahájí a podporuje sociální kontakty člověka. Zjistil také, že přítomnost zvířete při terapii pomáhá vybudovat důvěru a usnadňuje utvoření terapeutického vztahu, navázání komunikace s okolím a urychluje terapeutický proces (7, 16).

CANISTERAPIE – VYBRANÉ DIAGNÓZY A REHABILITACE

Odborníci z oboru psychologie a psychiatrie, gerontologie, všeobecné a speciální pedagogiky a veterinární medicíny, kteří se canisterapií zabývají, se shodli, že blízký a dlouhodobý kontakt se zvířaty je provázen příznivými fyziologickými, psychologickými a společenskými stavy, které zlepšují celkové zdraví, upravují psychiku, a tím i kvalitu života (15). Bylo zjištěno, že pes usnadňuje navazování nových a prohlubování současných vztahů, podporuje komunikaci a rozvoj verbálních dovedností, zvyšuje sebevědomí, pomáhá překonat smutek z odloučení blízké osoby, příznivě ovlivňuje emoční ladění, stimuluje, motivuje, aktivizuje, zklidňuje a podporuje relaxaci (3, 10).

Působení psa na člověka je zejména v oblasti pomocných aktivit v každodenním životě nebo při léčebném procesu. Výhodou je tvorba intenzivní citové vazby na člověka a komunikace. Působí a motivuje klienta přímo prostřednictvím smyslů, jako jsou senzomotorika a psychomotorika (19).

Canisterapie celé rodiny.
Obr. 6. Canisterapie celé rodiny.

Významná je předpracovní a pracovní rehabilitace vyplývající z nezbytnosti podílet se na ošetřování psa. Canisterapeutický pes se může na léčebném procesu podílet denně maximálně 2–3 hodiny, terapeutická jednotka by neměla přesáhnout 30 minut (19).

Pes zahrnuje veškeré prostředky terapeutického procesu aktivace v průběhu nemoci (18). Cílovou skupinu, na kterou chceme nechat působit psa, definujeme věkem, pohlavím, diagnózou postižení a sociálním prostředím.

Canisterapii lze využít u osob s mentálním postižením, tělesným postižením, u širokého spektra diagnóz, jako DMO, smyslová postižení, autismus, epilepsie, při psychologických a psychiatrických diagnózách (úzkost, fobie, deprese…), jako součást komplexní terapie v geriatrii (demence, Alzheimerova choroba, Parkinsonova nemoc, deprese, ztráta chuti žít…), při terapii emocionálně poškozených a citově deprivovaných dětí, při socioterapii a psychoterapii osob s tělesným postižením či jinak znevýhodněných, u nemocných dětí (zejména dlouhodobě – neurologická, onkologická onemocnění, úrazy, ale i krátkodobě – špatná adaptace na pobyt v nemocnici, strach z operace, vyšetření, špatná spolupráce se zdravotnickým personálem). Dále je canisterapie indikována pacientům s poruchami srdečního rytmu a s hypertenzí, dále ke zlepšení komunikace, ke zkvalitnění jemné i hrubé motoriky a všeobecné aktivity zdravotně postiženého člověka. Canisterapii je možné využít i u pacientů onkologicky nemocných, kteří jsou pomocí psích spolu-terapeutů pak začleňováni do běžného života a umírají díky působení psů s menšími bolestmi (5). Canisterapii lze využít i u dětí s poruchami chování a u osob po těžkých úrazech. U osob drogově závislých jsou po canisterapii pravidelně pozorována dlouhá remisní období (19). Velmi vhodné je využití canisterapie jako motivačního prvku k určité činnosti klienta (k pohybu, léčbě či ke zvýšení pozornosti), ke zlepšení psychického stavu klienta díky emočně libým prožitkům, které kontakt se psem nabízí, ke zlepšení sociálních vazeb klienta jako zpestření stereotypní náplně dne v léčebném zařízení, nebo jako stmelující prvek zdravé a nemocné populace (1).

Akční canisterapie dospělých.
Obr. 7. Akční canisterapie dospělých.

Přestože obecně lze canisterapii praktikovat u klientů téměř všech věkových skupin, existují překážky, kdy nelze canisterapii využít zcela (klientova averze ke psům, alergie na psí srst, některá akutní onemocnění jako jsou otevřené rány atp.), nebo je nutno využít odborného přístupu, například u kynofobie klienta (9). Schwarzkopf (1997) mezi kontraindikace řadí také astma bronchiale, onemocnění imunitního systému a akutní infekční onemocnění. Vzájemný kontakt nesmí být potencionálním zdrojem zdravotních ani psychických obtíží žádné ze zúčastněných stran.

Relaxace při canisterapii.
Obr. 8. Relaxace při canisterapii.

Relaxace při canisterapii.
Obr. 9. Relaxace při canisterapii.

Relaxace při canisterapii.
Obr. 10. Relaxace při canisterapii.

Cíleně vedená canisterapie udržuje dobrou psychickou kondici, odvádí pozornost od vlastních obtíží, nabízí odreagování od všedních problémů. Dlouhodobý kontakt podporuje stabilizaci duševní rovnováhy a větší chuť do života (18). Canisterapie redukuje pocit osamělosti, spouští antistresové mechanismy. Kontakt se psem stimuluje ke smíchu, dobré náladě, uvolnění (27).

Zodpovědný výraz canisterapeutického psa.
Obr. 11. Zodpovědný výraz canisterapeutického psa.

Souznění duší.
Obr. 12. Souznění duší.

Souznění duší.
Obr. 13. Souznění duší.

TYPY A PROGRAMY CANISTERAPIE

Mezi základní typy canisterapie patří:

  1. Aktivity za účasti psů: Kontakt člověka a psa, zaměřený na zlepšení kvality života klienta či jeho sociálních dovedností. Dalším účinkem je zlepšení psychického rozpoložení klientů či zvýšení motivace k činnosti.
  2. Terapie za účasti psů: Kontakt člověka a psa, který je zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta. Dalším účinkem je také zlepšení psychosociálních dovedností a zvýšení kvality života klienta.
  3. Vzdělávání za účasti psů: Kontakt člověka s psa zaměřený na rozšíření či zlepšení výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta (4).

Canisterapii můžeme provádět jako individuální (jeden či více canisterapeutických týmů a klient), nebo jako skupinovou (jeden či více canisterapeutických týmů a více klientů).

Individuální canisterapie zahrnuje setkání jednoho klienta s jedním, ale i s více canisterapeutickými týmy. Výhodou při individuální canisterapii je fakt, že jde o cílené působení na individuální potřeby klienta, možnost intenzivnějšího kontaktu se psem a snížení okolních rušivých vlivů. Nevýhodou je časová náročnost této formy canisterapie.

U skupinové formy canisterapie řídí interakci klientů se psy většinou jedna osoba. Je důležité zvolit vhodný poměr klientů a psů a při programu pamatovat na všechny klienty a jejich zapojení do činnosti a kontaktu se psem. Důležitá je také koordinace jednotlivých aktivit, tak, aby měli psi zajištěný dostatek odpočinku. Další důležité pravidlo je, aby byl neustálý dohled nad psy, aby došlo k seznámení klientů s chováním psů, jejich potřebami, výchovou, přístupem k nim, pravidly kontaktu se psy, z důvodu umožnění klientům o psy pečovat. Výhodou využití různých psů je, že si každý klient může vybrat psa podle temperamentu, podle vzhledu či podle velikosti. Při skupinové canisterapii uspokojíme potřeby více klientů v daném zařízení (27).

Jako tzv. canisterapeutické akce jsou označovány: jednorázové či krátkodobé aktivity pro širokou veřejnost nebo pro uzavřený okruh klientů. Canisterapeutický tým se podílí na prezentacích, pomáhá v krizových intervencích, účastní se táborů, setkání či přednášek, a to jak pro zdravé, tak pro zdravotně postižené občany.

Canisterapeutické programy můžeme rozdělit následovně:

  1. Návštěvní program: Je jednou z nejrozšířenějších forem canisterapie v ČR. Návštěvy se uskutečňují obvykle jednou týdně či jednou za dva týdny (27). Jde o pravidelné návštěvy canisterapeutického týmu v zařízení či v domácnosti klienta.
  2. Pobytový program: Jednorázový nebo pravidelný pobyt klientů v prostředí, kde se provozuje canisterapie. Jedná se o tábory, pobyty na statcích, ekofarmách, často v kombinaci s terapiemi dalšími zvířaty. Jedná se také o provozování canisterapie v ordinaci lékaře specialisty, kam pacient dochází.
  3. Trvalé držení canisterapeutického psa: Jedná se o převzetí psa klientem, zařízením nebo jednotlivcem, který si přeje provozovat canisterapeutickou činnost.
  4. Canisterapie s asistenčním psem: Asistenční psi jsou předáváni zdravotně postiženým jednotlivcům za účelem zvýšení jejich samostatnosti a zlepšení kvality života.

Canisterapii lze obohatit návaznými činnostmi. Jde o soubor aktivit navazujících na canisterapii, pro které je canisterapie ideální přípravou. Díky uvolnění klientů, zlepšení jejich psychického rozpoložení a zvýšení motivace je vhodné zařadit po canisterapii činnosti jako jsou různé formy masáží, hydroterapie, léčebně tělesná výchova, resp. kinezioterapie či edukace (4).

V rámci canisterapie je využívána technika individuální terapie-polohování. Polohování je založeno na přímém kontaktu klienta a psa (29). Polohování probíhá pod dohledem canisterapeuta. Tato technika je vhodná zejména pro klienty se zdravotním postižením. Klient vnímá teplo psa, jeho dech, a postupně se dech psa a klienta synchronizuje (29). Lze využít i většího počtu psů. Nejčastěji se využívá polohování na zádech. Klient leží na zádech, jednoho psa má pod koleny, druhého psa na pravé straně a třetího pak na levé straně. Při polohování na boku jeden pes leží u břicha klienta, druhý v oblasti podkolenních jamek nebo u zad. Při polohování vkleče klient klečí a má položenou hlavu na psovi, který leží pod ním. Výsledky polohování mohou být velmi pozitivní, ale toho můžeme dosáhnout pouze pravidelným a dlouhodobým působením psa na klienta (12).

Radost z dobře vykonané práce.
Obr. 14. Radost z dobře vykonané práce.

Metoda polohování existuje ve fyzioterapii už dlouho, konkrétně od 50. let 20. století, kdy americký osteopat Dr. Lawrence Jones empiricky ověřil, že polohováním těla (či jeho části) do pohodlné pozice dojde k výrazné redukci patologické proprioceptivní aktivity myotatického reflexního oblouku, a tím pak ke zlepšení funkce svalově kloubního systému (12). U klientů, kteří mají bolestivé svalové spazmy, nebo jsou nepohybliví, není možné cvičit, ale pouze pacienta uložit na určitou dobu do vhodné polohy. Největší výsledky polohování se psy jsou proto vidět u tělesně postižených pacientů, kteří trpí svalovými spasmy nebo třesem (např. u Parkinsonovy choroby) (12, 26). Pacient reaguje nejen na jeho teplo, ale i na rytmus jeho dechu a srdce. Rytmus dechu je tedy nástrojem k uvolnění. Při canisterapii můžeme pozorovat, že ke zklidnění a zpravidelnění dýchání dochází spontánně. Pacient se sám “naladí” podle psa, aniž bychom k tomu museli pacienta vést. Jsou-li pacienti nevidomí, jsou pro ně dalším stimulem dotek srsti, pro ně neobvyklý přirozený psí pach, dotek studeného a mokrého čenichu a naopak teplý, mokrý jazyk psa. Díky těmto stimulům má pacient velkou motivaci ke spolupráci. Tohoto lze využít k podpoře dalšího fyzického či psychického rozvoje klientů. Ovlivnění limbického systému hraje nezastupitelnou úlohu (12, 13). Psa je možné také přiložit podél necitlivé či nepohyblivé části těla tak, aby byl pacient motivován se k němu dostat a pohladit si ho. Přitom si pacient uvědomuje existenci této části těla a případně s ní je ochoten i cvičit nebo pohybovat podle instrukcí terapeuta. Odměnou je pak dosažení kontaktu se psem (12). Při polohování dochází k fyzickým zlepšením, která jsou viditelná i prokazatelná (22).

ZÁVĚR

Canisterapie je vhodnou podpůrnou terapií pro zlepšení psychosociálního zdraví klientů s mentálním, smyslovým a tělesným postižením, epilepsií, v logopedii, psychologii, psychiatrii i v geriatrii (5). Jako forma zooterapie zaujímá neinvazivní a doplňková léčebná metoda v současné době svou pozici, a proto je na místě její rozvoj a zvyšování úrovně podpořit (2).

Kvalita canisterapie závisí zejména na odborné erudici canisterapeuta, jeho zkušenostech při posouzení vhodnosti jejího použití v daném případě a stanovení její optimální formy provedení.

Adresa ke korespondenci:

MUDr. Milada Betlachová

Katedra fyzioterapie FTK UP

Tř. Míru 115

771 40 Olomouc

e-mail: milada.betlachova@upol.cz


Zdroje

1. BERGLER, R.: Man and dog. The psychology of a relationship. Oxford, Blackwell Publications, 1988.

2. BETLACHOVÁ, M., UHLÍŘ, P.: Canisterapie 2. Olomouc, Studio STRSS, 2011.

3. EISERTOVÁ, J.: Vliv canisterapie na klienta s hiperkynetickým syndromem. 10, 2011, 2, s. 50-52.

4. FREEMAN-MOLOVÁ, M.: Tvorba norem praxe canisterapie a její definice. V. mezinárodní seminář o zooterapiích v Brně (s. 10-17). Brno, Sdružení Filia, 2005.

5. GALAJDOVÁ, L.: Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha, Grada Publishing, 1999.

6. GÁCSI, M. Á., MIKLÓSI, O., VARGA, J., TOPÁL-CSANYI, V.: Dogs show situation-dependent recognition of human’s attention. Anim. Cogn.,7, 2004, s. 144-153.

7. GREIFFEN HAGEN, S.: Tiere als therapie. Neue webe in Erziehung und Heilung. München: Knaur T. Buch, 1993.

8. HARE, B., BROWN, M., WILLIAMSON, C., TOMASELLO, M.: The domestication of social cognition in dogs. Science, 298, 2002, s. 1634-1636.

8. KALINOVÁ, V.: Systém vzdělávání v oblasti canisterapie. České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2002.

10. KALINOVÁ, V.: Evaluace VII. integračního canisterapeutického tábora. Sborník příspěvků ze Studentské vědecké konference Zdravotně sociální fakulty Univerzity v Českých Budějovicích (s. 35-54). České Budějovice,Jihočeská univerzita, 2005.

11. KARÁSKOVÁ, V., KRAUSOVÁ, A.: Pes a dítě s mentálním postižením. Olomouc, UP, 2004.

12. KARÁSKOVÁ, V., PETRŮ, G.: Edukační aspekty canisterapie. Olomouc, UP, 2008.

13. KUCHAŘOVÁ, Z.: Vliv relaxace při canisterapii na variabilitu srdeční frekvence. Diplomová práce. UP, FTK, Olomouc, 2011, s.70-86.

14. LACINOVÁ, J.: Canisterapie v praxi. Sborník příspěvků ze dvou celostátních konferencí pořádaných dne 27. 11. 2001 v Hluboké nad Vltavou a dne 18. 12. 2002 v Ústavu sociální péče v Českých Budějovicích (s. 6-8). České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2003.

15. LACINOVÁ, J.: Cesta k využívání zvířat pro terapii. Svět psů, 10, 1998, s. 27-28.

16. LEGL, T.: Tiergestützte Therapie in der Behandlung von Sucht kranken. 1. Internationales TAT-Symposium „Tiere ale Therapie-Therapie Theorie und Praxis”. Wien, Tiere als Therapie, 2002.

17. MIKLÓSI, Á., SOPRONI, K.: A comporative analysis of the animals understanding of the human pointing gesture. Anim. Cogn., 9, 2006, 2, s. 81-93.

18. NERANDŽIČ, Z.: Zooterapie v kontextu ucelené rehabilitace. Sborník příspěvků ze dvou celostátních konferencí pořádaných dne 27. 11. 2001 v Hluboké nad Vltavou a dne 18. 12. 2002 v Ústavu sociální péče v Českých Budějovicích (s. 9-11).. České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2003.

19. NERANDŽIČ, Z.: Canisterapie a možnosti. Mezinárodní seminář o zooterapiích 1. - 3. 7. 2005. Brno, Sdružení Filia, 2005.

20. NERANDŽIČ, Z.: Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha, Albatros, 2006.

21. NOVOTNÁ, D., TURČANOVÁ, J.: Normy praxe-Proč? Mezinárodní seminář o zooterapiích 1. - 3. 7. 2005 ve Vyškově (s. 9-10). Brno, Sdružení Piafa, 2005.

22. PIRNEROVÁ, H.: Polohování se psy. Retrived 4. 6. 2014 from World Web Wide, 2009. http://www.canisterapie.cz/cz/canisterapie-zakladni-informace/polohovani-se-psy-10.html.

23. PONGRACZ, P., MIKLÓSI, Á., TIMAR-GENG, K., CSANYI, V: Verbal attention getting as a key factor in social learning between dog (Canis familiaris) and human. Journal of Comparative Psychology, 118, 2004, 4, s. 375-383.

24. SHELDRAKE, R: Váš pes to ví: Jak psi poznají, kdy se jejich pán vrací domů, a další neobjasněné schopnosti zvířat. Praha, Rybka Publisher, 2001.

25. SVOBODOVÁ, I.: Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Praha, Česká zemědělská univerzita, 2009.

26. UHLÍŘ, P.: Spektrální analýza variability srdeční frekvence u vybraných diagnóz pacientů v lečebné rehabilitaci. Dizertační práce, UP FTK, Olomouc, 2013, s. 37.

27. VELEMÍNSKÝ, M.: Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice, Dona, 2007.

28. VIRTANYI, Z., TOPÁL, J., GÁCSI, M.: Dogs respond appropriatelly to cues of human’s attentional focus. Behav. Process, 66, 2004, s. 161-172.

29. ZOUHAROVÁ, M.: Canisterapeutická kuchařka, aneb metody canisterapie. Praha, SVOPAP, 2002.

Štítky
Fyzioterapie Rehabilitace Tělovýchovné lékařství

Článek vyšel v časopise

Rehabilitace a fyzikální lékařství

Číslo 1

2015 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Diabetická neuropatie a její léčba
nový kurz
Autoři: MUDr. Michal Dubský, Ph.D.

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
Autoři:

Proč v prevenci zubního kazu kartáček nestačí?
Autoři: doc. MUDr. Romana Koberová – Ivančaková, CSc.

Hypersenzitivita dentinu jako příznak poškození tvrdých zubních tkání
Autoři: MUDr. Erika Lenčová, Ph.D.

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se