Využití tance v rehabilitační léčbě pacientů s Parkinsonovou nemocí


Using Dance in Parkinson's Patients Treatment

The review discusses the possible impact of dance therapy in patients suffering from the Parkinson's disease. From the many classical dances, the reviewed studies chose Argentinian tango which, according to the review's authors, has the most beneficial effects on the motoric behavior of Parkinson's patients. Reviewed results were split into four groups according to the type of research work: original experiment, review study, comparative study and non-controlled study. A positive impact of dance therapy is indicated by most studies which, subsequently, recommend this type of supportive rehabilitation therapy.

Keywords:
Parkinson disease, physiotherapy, dance, therapy


Autoři: D. Pánek ;  V. Tupá ;  D. Pavlů ;  J. Čemusová
Působiště autorů: Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, Katedra fyzioterapie, Praha vedoucí katedry doc. PaedDr. D. Pavlů, CSc.
Vyšlo v časopise: Rehabil. fyz. Lék., 20, 2013, No. 1, pp. 28-34.
Kategorie: Původní práce

Souhrn

Jedná se o rešeršní práci, která se zabývá problematikou možného vlivu taneční terapie u pacientů trpících Parkinsonovou nemocí. Z množství klasických tanců dominuje ve zpracovaných studiích argentinské tango, které podle autorů studií nejlépe ovlivňuje motorické chování u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Získané výsledky byly roztříděny do 4 skupin dle charakteru studie: původní experimentální práce, rešeršní práce, komparativní studie a nekontrolované studie. Pozitivní vliv hudby a taneční terapie byly patrné ve většině prací, které následně tento způsob podpůrné rehabilitační léčby doporučují.

Klíčová slova:
Parkinsonova nemoc, fyzioterapie, tanec, terapie

Úvod

Parkinsonova nemoc je chronicko-progresivní onemocnění nervové soustavy na podkladě neuronální degenerace substantia nigra a nedostatku dopaminu v bazálních gangliích mozku, projevující se charakteristickou poruchou hybnosti: bradykineza, tremor, rigidita a posturální poruchy (14).

Prevalence Parkinsonovy choroby se pohybuje mezi 84 až 187 postiženými na 100 000 obyvatel (13). U osob starších 60 let postihuje tato nemoc až 1 % této populace. Průměrný věk na počátku choroby je kolem 60 let, výskyt se s věkem zvyšuje, a to až do 75 let, dále již tento trend není patrný (1).

Výskyt nových případů této nemoci je meziročně ­5 až 24 osob na 100 000 obyvatel (13). Van Den Eeden a spol. (19) zjišťovali, jak se liší incidence v závislosti na pohlaví, věku a etnické příslušnosti. Ve skupině 588 nemocných (z oblasti Severní Karolíny v USA), u nichž byla Parkinsonova nemoc diagnostikována v letech 1994 a 1995, zjistili následující: 1. po 60. roce věku rapidně narůstá incidence nemoci (154 nových případů ve věkové kategorii 60 - 69, 259 ve věkové kategorii 70 - 79); 2. nemoc častěji postihuje muže (358 případů) než ženy (230 případů); 3. z hlediska etnické příslušnosti byli nejvíce postižení běloši (474 případů), ovšem po přepočítání údajů na počet obyvatel (vztaženo na jednotlivá etnika) zjistili nejvyšší incidenci u hispánců, následovali běloši, asiaté a černoši.

Nemoc obvykle začíná ve středním věku, zhruba okolo 50. až 60. roku života, vzácností nebývá počátek v pozdějším věku. Naopak propuknutí choroby před 40. rokem věku je poměrně vzácné (zhruba 10 % všech případů) a nemoc se u těchto pacientů v některých ohledech liší od průběhu nemoci u pacientů s pozdějším začátkem (13). Van Den Eeden a spol. (19) uvádějí, že pouze 4 % nemocných, kteří byli zahrnuti do jejich studie, byli mladší 50 let.

Otázka dědičnosti Parkinsonovy choroby není jednoznačně vyřešena, ale nebylo prokázáno, že by výskyt nemoci u jednoho člena rodiny zvyšoval výrazněji možnost propuknutí onemocnění u jiného člena rodiny. Riziko však stoupá u osob, kde choroba vznikla před 40. rokem věku a u těch, kteří mají více než jednoho takto postiženého příbuzného (13).

Hazma a Payami (10) uvádějí, že Parkinsonova nemoc může být důsledkem souhry mezi genetickou citlivostí a toxiny vnějšího prostředí. Tanner a spol. (16) zkoumali dědičnost onemocnění u dvojčat (jednovaječných i dvouvaječných, celkem 268 párů) a uvádějí, že v případě propuknutí choroby po 50. roce věku není patrná genetická komponenta; v případě časného počátku nemoci (před 50. rokem věku) autoři uvádějí jako pravděpodobné, že genetický faktor má výrazný vliv. 

Roth a spol. (13) uvádějí, že v současnosti neexistuje léčebný postup, který by onemocnění trvale zastavil nebo dokonce vyléčil, ale jednotlivé příznaky se daří účinně a dlouhodobě potlačovat. Hlavním cílem všech léčebných postupů je dosáhnout co možná nejkvalitnějšího života nemocných. Rascol a spol. (12) jmenují tři typy terapeutické intervence, totiž farmakoterapii, neurochirurgické procedury a rehabilitační metody. Schapira uvádí, že symptomatická léčba Parkinsonovy nemoci může být rozdělena do různých stupňů – časná monoterapie, časná kombinovaná terapie a léčba pokročilého onemocnění.

V této práci se budeme zabývat problematikou jednoho z alternativních rehabilitačních přístupů u pacientů s Parkinsonovou nemocí, v našem případě tancem. Touto otázkou se souhrnně zabývala Tupá ve své diplomové práci, která dále navazuje na publikaci Tupá a spol. (17). 

Metodologie

Jedná se o rešeršní práci. Články a studie byly shromážděny z databází Web of Knowledge, ProQuest, Medline, PEDro, Google Scholar. Byla použita následující klíčová slova: Parkinson’s disease, parkinson, rehabilitation, physiotherapy, dance, therapy, gait, balance, freezing, exercise, etiology, symptoms, rigidity, tremor, incidence, pathology, diagnosis; Parkinsonova nemoc, rehabilitace. Do práce byly zařazeny studie publikované od roku 1990 do roku 2011.

Výsledky zpracovaných studií jsou platné pro populaci trpící Parkinsonovou nemocí, autoři studií měli stanoveny vesměs stejné podmínky pro účast ve studii. Účastnili se nemocní v mírném až středně pokročilém stadiu nemoci, s idiopatickou Parkinsonovou nemocí, kteří měli jasný prospěch z užívání medikace určené pro tuto nemoc. Věkové ohraničení se týkalo spodní hranice, která byla většinou (pokud vůbec) určena na 40 let. Důležitá byla také schopnost vydržet určitou dobu (zhruba 30 minut) ve stoji a schopnost ujít alespoň 3 metry s pomůckou či bez ní.

Výsledky

Studie zařazené do této práce jsme pro větší přehlednost rozdělili do 4 základních skupin: původní experimentální práce, rešeršní práce, komparativní studie a nekontrolované studie.

1. Původní experimentální práce

Madeleine Hackney a Gammon Earhart provedli několik studií (2, 4, 5, 6, 7, 8, 9), které zjišťovaly vliv tance na pacienty s Parkinsonovou nemocí, zejména v časných stadiích, kdy ještě není organismus tolik ovlivněn nemocí. Ve většině případů se jednalo o argentinské tango, a to jak v samostatné studii typu kazuistiky (5), tak v porovnání s jiným tancem (7), s běžným rehabilitačním cvičením používaným u pacientů s Parkinsonovou nemocí (8); jedna ze studií se také zabývala srovnáním efektu párového a sólového tance (6), jiná srovnávala vliv argentinského tanga na nemocné Parkinsonovou nemocí a zdravé starší občany odpovídající věkem (4).

Jedná se o aktivitu spojenou s hudebním doprovodem, který poskytuje jeden z důležitých vnějších podnětů, tedy rytmizaci, jenž mnohým nemocným usnadňuje iniciaci pohybu či jeho provedení bez rozdrobení kroků a jejich zrychlování. Dalším vnějším podnětem je přítomnost partnera, s nímž nemocný tančí. Studie srovnávající párový a sólový tanec (6) neprokázala výrazné rozdíly mezi oběma skupinami. Autoři předpokládali, že párový tanec bude mít lepší a větší efekt než tanec sólový. U párového tance bylo zjištěno větší zlepšení v chůzi a ve výdrži, subjektivně zaznamenali zlepšení sami pacienti v obou skupinách, což je samo významné pro efekt terapeutické fyzické aktivity. Zřejmě ani není potřeba obávat se, že tanec s partnerem redukuje zlepšení rovnováhy a že se vytváří závislost na partnerovi jako „balanční pomůcce“. Na druhou stranu u nemocných v pokročilejším stadiu, s pomůckou pro chůzi či freezingem, může být přítomnost partnera nezbytná.

Jednou z výhod tance je, jak uvádějí autoři studií (4, 5, 6, 7, 8, 9), učení se specifickým pohybovým strategiím. U tanga zde patří například chůze vzad, spontánní změny směru (partner ve vedení je iniciuje, partner vedený se jim musí přizpůsobit, přičemž se partneři střídají), pomalé a rychlé kroky různé délky, změny rychlosti pohybu.

Ve studii srovnávající argentinské tango a waltz/foxtrot (7) vznesli autoři předpoklad, že tango zlepší motorické schopnosti – zahrnuje totiž časté a náhlé započetí a ukončení pohybu, změny směru i různé rychlosti pohybu. Dohadovali se též, zda bude mít vliv na freezing. Ve výsledku došlo ke zlepšení chůze, rovnováhy, koordinace i výdrže u obou skupin, freezing se u tanga zlepšil, u waltzu se nezhoršil (pro srovnání u kontrolní skupiny, která nepodstupovala žádnou speciální terapeutickou intervenci, se freezing zhoršil).

Dalším z pozitivních efektů tance je fakt, že v sobě zahrnuje i balanční cvičení, kdy pacient musí dynamicky kontrolovat rovnováhu a reagovat na změny vnějšího prostředí. Při lekcích (zejména argentinského tanga) se učí držet trup nad stojnou nohou, zatímco dělají krok vzad druhou nohou. Fedirici a spol. (3) uvádějí, že balanční cvičení, založené na tanečních prvcích, se ukázalo jako úspěšné pro zlepšení rovnováhy u starších lidí.

Dále autoři studií (4, 5, 6, 7, 8, 9) uvádějí, že tancem se obecně zvyšuje síla a flexibilita, zlepšují se kardiovaskulární funkce, tudíž je, pokud je prováděn vhodně a při správné intenzitě, vynikající aerobní formou cvičení. Významným pro efekt terapie je také to, že sami pacienti zaznamenali zlepšení.

Autoři pro výzkumy (4, 5, 6, 7, 8), s výjimkou jedné případové studie (5), získali větší množství pacientů (14 – 58), přesto výsledky nelze zcela jednoznačně generalizovat.

S jednou výjimkou (9) se jedná o studie sledující dlouhodobý efekt taneční terapie, kdy bylo nutné, aby pacienti v průběhu 10 až 13 týdnů absolvovali 20 lekcí, které probíhaly dvakrát týdně po dobu jedné hodiny. Pouze v jedné studii (9) se zjišťoval efekt krátkodobé taneční terapie, kdy pacienti docházeli denně na 1,5hodinovou lekci tanga po dobu dvou týdnů s celkovým počtem 10 lekcí.

Od ostatních studií se odlišuje i jediná případová studie (5). Ve všech ostatních studiích autoři do výzkumů zahrnují pacienty v lehkém až mírně pokročilém stadiu nemoci, kdežto zde zjišťují efekt tance na člověka, který je kvůli tíži onemocnění nucen pro většinu přesunů používat invalidní vozík. Po skončení desetitýdenní terapie došlo ke zlepšení rovnováhy a výdrže, kromě pozitivního přínosu pro pacienta je ovšem nutné započítat i zvýšenou zátěž, kterou tato pravidelná terapie klade na pečovatele.

Ve čtyřech ze šesti studií (4, 7, 8, 9) byli pacienti vyšetřeni před začátkem a po skončení terapeu­tického programu, ve dvou pracích (5, 6) byla provedena další vyšetření ještě měsíc po ukončení terapie. Ke zhodnocení výsledků byly ve většině případů použity škály UPDRS1, BBS2, dále test TUG3 , 6MWT4. Dvě ze studií také zjišťovaly změny ve freezingu pohybu (4, 7).

Autoři se ve všech případech (4, 5, 6, 7, 8, 9) shodli, že tanec má pozitivní účinky jak na parkinsonské symptomy, tak na kvalitu života u starších lidí obecně (sociální kontakty apod. hrají významnou roli). Co se týká srovnání, tak nejlépe dopadlo argentinské tango, které Hackney a Earhart používali ve studiích nejčastěji, již od počátku s předpokladem úspěchu vzhledem k tomu, že oslovuje více problémových oblastí najednou (chůze vzad, náhlá iniciace a ukončení pohybu atd.). V jednom případě (7) srovnávali tango, waltz a nulovou intervenci, kdy výsledky jednoznačně hovoří pro tance a konkrétně lepší výsledky z obou tančících skupin měli pacienti v tango-skupině. Při srovnání párového a sólového tance (6) se neukázaly žádné rozdíly mezi oběma skupinami, zlepšení bylo patrné u obou skupin. Porovnání argentinského tanga s klasickým cvičením (8) opět dle výsledků hovoří ve prospěch tance, který vede ke zlepšení některých měřených parametrů, zatímco ve skupině cvičících k žádným zlepšením nedošlo (cvičení mělo spíše udržovací charakter, kdy nedošlo ke zhoršení, ale neobjevila se ani žádná pozitivní změna). Jedna ze studií (4) srovnávala efekt tance a cvičení jak na parkinsoniky, tak na zdravé vrstevníky. Výsledek opět prokázal lepší efekt argentinského tanga u parkinsoniků, u zdravých dobrovolníků k žádným výrazným změnám v měřených parametrech nedošlo, i když větší zlepšení bylo patrné mezi cvičícími dobrovolníky.


1 UPDRS (Unified Parkinson’s Disease Rating Scale) = skládá ze 3 částí: I. - hodnotí intelekt, myšlení, náladu, II. - hodnotí aktivity běžného života jako je psaní, řeč a oblékání, III. - hodnotí stav hybnosti.

2 BBS (Berg Balance Scale) = zjišťuje rovnováhu při určitých úkolech (celkem 14) pomocí bodování od 0 do 4 (0 = neprovede úkol, 4 = provede bez obtíží); úkoly zahrnují například vstávání, chůzi, stoj bez opory, otáčení či stoj na 1DK.

3 TUG test (Timed Up and Go Test) = používá se k určení toho, jak rychle dokáže pacient při zachování pohodlné rychlosti zvládnout: vstát ze židle, ujít 3 metry, otočit se, dojít zpět k židli a posadit se.

4 6MWT (Six minute walk test) = vzdálenost ujitá za dobu 6 minut.


2. Rešeršní práce

Roku 2009 sepsal Gammon Earhart rešerši (2) shrnující benefity taneční terapie u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Autor uvádí několik oblastí, kterými může tanec tyto nemocné oslovit. Patří zde facilitace pohybu přes zevní podněty, které mimo jiné zprostředkuje hudba; učení se specifickým pohybovým strategiím, jako je např. u tanga chůze vzad, učí se také držet trup nad stojnou dolní končetinou. Dále tance slouží i jako balanční cvičení, při tanci s partnerem musí lidé dynamicky kontrolovat rovnováhu a reagovat na vzruchy v okolí (např. srážka s jiným párem). Tanec také může ovlivnit kardiovaskulární funkce a při vhodné intenzitě je dobrou formou aerobního cvičení.

Westbrook a spol. (20) provedli jednu z prvních studií na toto téma, a to srovnání 6 týdnů trvajících lekcí tance a pohybové terapie oproti klasickému cvičení, kdy došlo ke zlepšení iniciace pohybu u tančící skupiny, ale u těch, kteří cvičili, nedošlo k žádné změně. Studie Westheimera a spol. (21) popisují vliv tance na osoby s neurologickým deficitem, a to na zlepšení rovnováhy, chůze a kognitivních funkcí po pětiměsíční terapii se dvěma lekcemi týdně.

McKinley a spol. (11) jako první zaznamenali efekt argentinského tanga na starší pacienty, kteří netrpí Parkinsonovou nemocí. Tento výsledek inspiroval k provedení dalších studií zjišťujících efekt tanga na funkční mobilitu u pacientů trpící Parkinsonovou nemocí (4, 5, 6, 7, 8, 9).


5 ABC Scale (Activities-specific Balance Confidence Scale) = dotazník pro pacienty, kde mají zhodnotit, na kolik procent se cítí bezpečně (ve smyslu ztráty rovnováhy či pocitu nestability) při provádění některých úkonů.

6 FRT (Functional Reach Test) = hodnotí rovnováhu díky změření maximální vzdálenosti, do které pacient dosáhne z fixované pozice ve stoji.


3. Komparativní studie

Studie (4) zveřejněná v roce 2007 srovnává terapeutický efekt argentinského tanga v porovnání s tradičním cvičením na funkční mobilitu lidí s Parkinsonovou nemocí a zdravých starších občanů. Autoři uvádějí hypotézu, že zlepšení celkové hybnosti i kvality života bude větší u těch lidí, kteří se zúčastní lekcí tanga, než u těch, kteří absolvují tradiční cvičení ke zlepšení síly a flexibility.

Celkem se studie (4) účastnilo 19 lidí s Parkinsonovou nemocí a 19 věkem blízkých zdravých klientů. Všichni zúčastnění z kontrolní skupiny museli splnit určitá kritéria, jako například: centrální i periferní neurologické funkce v normě, schopnost stát alespoň 30 minut a ujít 10 stop (cca 3 metry) bez asistence či absence vestibulárních dysfunkcí.

Všichni zúčastnění byli náhodně rozděleni do dvou skupin – tango (9 parkinsoniků a 9 z kontrolní skupiny) či tradiční cvičení (po deseti lidech). Všichni absolvovali dvakrát týdně hodinovou lekci podle zařazení, v průběhu 13 týdnů museli dokončit 20 lekcí. Dále byli instruováni, aby nijak neměnili své obvyklé cvičení a pokračovali v něm, jak jsou zvyklí.

Týden před začátkem lekcí a týden následující po desátém týdnu cvičení byli všichni zúčastnění vyšetřeni. Vyplnili několik dotazníků (např. škálu ABC5), rovnováha byla hodnocena pomocí testu FRT6 a stoje na jedné DK, pomocí dotazníku zjišťovali i freezing pohybu.

Při srovnání výsledků autoři zjistili, že u všech čtyř výše zmíněných testů došlo v tango-skupině u parkinsoniků ke zlepšení, ve druhé skupině se u parkinsoniků zlepšil pouze funkční dosah a stoj na jedné DK. U kontrolních subjektů došlo ke zlepšení ve stoji na jedné DK a ABC Scale ve „cvičící“ skupině, u tango-skupiny se zlepšil pouze stoj na jedné DK. U obou skupin se také ukázala tendence ke snížení freezingu pohybu.

Autoři zjišťovali i vliv hudby v průběhu cvičení na jednotlivé skupiny. V tango-skupině všichni zaznamenali pozitivní vliv rytmické hudby (pomoc v iniciaci pohybu, rytmus pomohl v udržení rychlosti pohybu). Někteří pacienti ve druhé skupině naopak uvedli, že je hudba rozptylovala od prováděného cvičení.

Výsledek naznačuje, že cvičení ve skupině je prospěšné jak pro zdravou starší populaci, tak pro lidi s Parkinsonovou nemocí. Dále se potvrdil předpoklad autorů, že tango bude pro pacienty s tímto onemocněním prospěšnější než klasické cvičení.

Cílem další studie (8) z roku 2007 bylo srovnat efekt argentinského tanga a běžného cvičení používaného v terapii Parkinsonovy nemoci. Studie se zúčastnilo 19 nemocných, kteří byli náhodně rozděleni do jedné ze dvou skupin (tango x cvičení). Celkem dokončili 20 lekcí daného zaměření a byli vyšetření vždy týden před začátkem a v týdnu následujícím po skončení studie.

Lekce tanga zde zahrnovaly balanční cvičení, nácvik specifických krokových variací a také experimenty s časováním kroků podle hudby, a to jak s partnerem tak bez něj. Partneři se vždy střídali ve vedení a také se měnili v párech. Běžné cvičení u druhé poloviny pacientů zahrnovalo dechová a protahovací cvičení, dále odporové cviky a nácvik obratnosti a zručnosti, povětšinou se cvičilo vsedě, krátce i ve stoji s oporou o židli a v závěru lekce vleže.

Na počátku studie (8) nebyl mezi oběma skupinami žádný znatelný rozdíl v měřených parametrech, včetně věku. U obou skupin došlo ke zlepšení škály UPDRS (u tango-skupiny pokles z průměrné hodnoty 30,6 na 22,6; u pacientů ve druhé skupině byla počáteční průměrná hodnota 28,2 a při závěrečném testování došlo k poklesu na 20,6), ve skupině docházející na lekce tanga došlo ke zlepšení BBS (průměrná hodnota na počátku studie byla 46,8 a na konci studie 50,6) a také TUG testu (na počátku studie 10,7 sekundy a na konci 9,8 sekundy).

Ve výsledku lze říci, že pacienti, kteří se zúčastnili lekcí tanga, se zlepšili z hlediska rovnováhy a mobility. U těch, kteří absolvovali klasické cvičení, bylo zaznamenáno méně pokroků, což může být také dané tím, že většina lekcí probíhala vsedě. Celkově se dá říci, že tango může být vhodnou formou skupinového cvičení pro parkinsoniky.

Další studie (7) z roku 2009 srovnává efekt argentinského tanga a „amerického sálového tance“ (tzn. waltz/foxtrot). Studie se účastnilo 58 lidí v mírně pokročilém stadiu nemoci, kteří byli náhodně rozděleni do tří skupin (tango: 19 – waltz: 19 – kontrolní: 20). Jedna skupina absolvovala 2x týdně hodinovou lekci tanga, druhá stejně často lekci zahrnující waltz a foxtrot, vždy celkem 20 lekcí v průběhu 13 týdnů. Třetí, kontrolní skupina, byla zcela bez speciální intervence. Všichni zúčastnění byli instruování, že nemají měnit své zaběhlé zvyky ohledně fyzické aktivity v průběhu studie.

Studii (7) z různých důvodů nedokončilo 10 účastníků (5 – 2 – 3), analyzována byla tedy data od 48 zúčastněných. Pacienti byli vyšetřeni týden před začátkem lekcí a v průběhu týdne, který následoval po jejich skončení. Vyšetření byla vždy natočena na kameru a zhodnocena speciálně vyškoleným fyzioterapeutem, který jinak nebyl zapojen do studie. Mezi vyšetření, která autoři použili, patří škála UPDRS, BBS a TUG test, dále 6MWT, dotazník zabývající se freezingem chůze a chůze vpřed a vzad na vzdálenost 5 metrů na měřícím chodníku.

Podle dotazníku o freezingu se první skupina (tango) zlepšila (tzn. freezing se snížil), druhá (waltz/foxtrot) nezaznamenala žádnou změnu a kontrolní skupina se v tomto parametru zhoršila. Autoři uvádějí u tango-skupiny a waltz/foxtrot-skupiny zlepšení ve všech měřených parametrech. U tango-skupiny došlo k poklesu času nutného k provedení TUG testu z 12,1 na 10 s, u waltz/foxtrot skupiny z 10,9 na 10,8 s. Průměrná hodnota BBS na počátku studie byla u obou skupin 48,1, na konci studie byla hodnota u tango-skupiny 52,0 a u waltz/foxtrot-skupiny 52,1. Změna byla u obou skupin i ve škále UPDRS, kdy u tango skupiny se výsledná hodnota snížila z 27,6 na 26 a u waltz/foxtrot skupiny z 26,9 na 24,3. Výrazný rozdíl byl patrný i v 6MWT, kde se vzdálenost ušlá za dobu 6 minut u tango-skupiny zvýšila o skoro 60 m, zatímco u waltz/foxtrot skupiny se zvýšila o necelých 50 m. Nemocní v kontrolní skupině se za dobu studie v žádném z parametrů nezlepšili, naopak došlo k mírnému zhoršení přirozeným průběhem nemoci.

4. Nekontrolované studie

Cílem studie (7) z roku 2009 bylo zjistit efekt krátkodobých, intenzivních lekcí argentinského tanga na funkční mobilitu lidí s Parkinsonovou nemocí.

Zúčastnilo se 14 pacientů s idiopatickou Parkin­sonovou nemocí, kteří absolvovali deset 1,5hodinových lekcí tanga v průběhu dvou týdnů. Před začátkem a po skončení lekcí byli pacienti vyšetřeni pomocí UPRDS a BBS škály, dále TUG testu a 6MWT. Při vyšetřeních také absolvovali měření chůze vpřed a vzad na měřícím chodníku.

Dva ze 14 pacientů nedokončili studii (7) ze zdravotních a rodinných důvodů, analyzována byla tedy data dvanácti pacientů. Autoři zjistili zlepšení na škále UPDRS (z počátečních 32,9 na výsledných 28,3) i BBS (ze 47,8 na 50,6); z chůze na měřícím chodníku zjistili pokles času stráveného ve stojné fázi při chůzi vpřed (z 65,4 na 63,6 % krokové fáze)

Autoři (7) uvádějí, že u starších lidí, zejména s neurologickým postižením, bude nejpřínosnější zapojit je do intenzivnějších cvičebních programů (uvádějí jako minimum 180 minut intenzivní tělesné aktivity týdně), aby došlo k ovlivnění rychlosti chůze.

Také byly zjištěny pokroky v chůzi vzad, která dělá starší populaci, a opět zejména parkinsonikům, obtíže. Příčinou může být pravidelný nácvik tohoto druhu pohybu při tréninku argentinského tanga, kde se chůze vzad běžně vyskytuje.

V další studii (6) srovnávali Hackney a Earhart vliv párového a sólového tance na hybnost a rovnováhu u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Studie se účastnilo 39 lidí s mírně pokročilým stupněm onemocnění, kteří absolvovali celkem 20 hodinových lekcí dvakrát týdně po dobu 10 týdnů. Pacienti byli, stejně jako u předchozí studie, vyšetřeni týden před začátkem a v průběhu týdne po skončení studie, autoři použili BBS, TUG test, škálu UPDRS, 6MWT a stoj na jedné DK; měřena byla také chůze na vzdálenost 5 m pomocí měřícího chodníku. Další vyšetření proběhlo měsíc po ukončení studie a mělo ukázat, zda měla intervence dlouhodobější efekt. Autoři předpokládali zlepšení v obou skupinách. Párový tanec může facilitovat rovnováhu a umožnit rychlejší učení se motorickým dovednostem; výsledky se ovšem nemusejí projevit při chůzi či „sólových“ aktivitách. Na druhou stranu sólový tanec může být zpočátku těžší, ale může lépe podpořit nezávislost chůze a samostatných aktivit. Po vyhodnocení studie autoři zjistili, že u většiny zúčastněných v obou skupinách došlo ke zlepšení ve sledovaných parametrech (rovnováha, chůze), zlepšení trvala i měsíc po ukončení terapie. Z výsledků vyplynulo, že partner není nutný pro terapii formou tance, ale pacienti s těžší formou Parkinsonovy nemoci (a s freezingem či pomůckami pro chůzi) jej mohou potřebovat. Tanec s partnerem také podle výsledků pravděpodobně neredukuje pokroky v rovnováze a nevytváří závislost na partnerovi jako na „balanční pomůcce“.

V roce 2010 publikovali Hackney a Earhart případovou studii (5) o vlivu argentinského tanga na pacienta ve středně pokročilém stadiu Parkinsonovy nemoci. Studie se zúčastnil 86letý muž, jemuž byla Parkinsonova nemoc diagnostikována o tři roky dříve; příznaky, které se nejprve projevily na levé straně těla, zahrnují rigiditu, freezing, obtíže s iniciací pohybu, závratě a zhoršení rovnováhy. Pacient byl schopen krátkých přesunů s pomocí chodítka, ale spíše využíval vozík, zejména kvůli nutnosti asistence druhé osoby při vstávání.

Studie (5) trvala 10 týdnů, pacient se zúčastnil 20 hodinových lekcí tanga, jež začínaly „zahřátím“, po kterém následoval nácvik tanečních variací. Partneři se při tanci vždy střídali ve vedení, jeden z páru byl vždy zdravý dobrovolník, poučený o problematice Parkinsonovy nemoci.

Týden před začátkem studie (5), v týdnu následujícím po jejím skončení a za další čtyři týdny byl pacient vyšetřen, vždy byla pořízena videonahrávka jednotlivých vyšetření. Tato studie byla první, která zjišťovala vliv tance jako rehabilitačního prostředku pro člověka, který kvůli pokročilosti nemoci používal pro přesuny vozík.

Při vyhodnocení studie (5) autoři zjistili, že u pacienta došlo ke zlepšení rovnováhy, výdrže, pacient sám zaznamenal větší jistotu v rovnováze a také celkové zlepšení kvality života. Všechna zlepšení trvala i měsíc po skončení terapie.

Závěr

Earhart (2) uvádí, že žádná studie doposud nezjišťovala neurální mechanismus, přes který tanec ovlivňuje lidi s Parkinsonovou nemocí, ale Sacco a spol. (15) ukázali, že zdraví lidé, kteří se učili tango, prokázali posun v kortikální aktivaci, a to se zvýšenou aktivitou v premotorické a suplementární motorické oblasti v průběhu představy chůze po sérii lekcí tanga.

Většina výše uvedených studií pracovala s pacienty, kteří byli v počátcích onemocnění. Proto se většina autorů přiklání k názoru, že včasná intervence může být klíčem ke zlepšení a zachování funkcí u lidí s Parkinsonovou nemocí a že tanec je vhodné indikovat tam, kde pacient nemá v anamnéze pády či obtíže s rovnováhou.

Pozitivní vliv hudby na hybnost pacientů s Parkinsonovou nemocí je znám již řadu let. Domníváme se, že zařazení taneční podpůrné terapie do rehabilitačního programu je vhodným doplňkem komplexního přístupu k pacientům trpících Parkinsonovou nemocí.

Příspěvek vznikl s podporou VZ MŠMT ČR MSM 002162086 a v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na UK č. P38.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. David Pánek, Ph.D.

FTVS UK

J. Martího 31

162 52 Praha 6


Zdroje

1. AMBLER, Z.: Neurologické poruchy ve vyšším věku. Základní principy jejich farmakoterapie. Praha, Triton, 2000, 192 s., ISBN 80-7254-116-1.

2. EARHART, G.: Dance as therapy for individuals with Parkinson disease. European Journal of Physical Rehabilitation Medicine, roč. 45, 2009, č. 2, s. 231–238.

3. FEDERICI, A., BELLAGAMBA, S., ROCCHI, M. B.: Does dance-based training improve balance in adult and young old subjects? A randomized controlled trial. Aging Clinical and Experimental Research, roč. 17, 2005, č. 5, s. 385–389.

4. HACKNEY, M. E., KANTOROVICH, S., EARHART, G. M.: A study on effects of Argentine tango as a form of partnered dance for those with Parkinson’s disease and the healthy elderly. American Journal of Dance Therapy, roč. 29, 2007a, č. 2, s. 109–127.

5. HACKNEY, M. E., EARHART, G. M.: Effects of dance on balance and gait in severe Parkinson’s disease: A case study. Disability and Rehabilitation, roč. 32, 2010, č. 8, s. 679–684.

6. HACKNEY, M. E., EARHART, G. M.: Effects of dance on gait and balance in Parkinson’s disease: A Comparison of partnered and non-partnered dance movement. Neurorehabilitation and Neural Repair, roč. 24, 2010, č. 4, s. 384–392.

7. HACKNEY, M. E., EARHART, G. M.: Effects of dance on movement control in Parkinson’s disease: A comparison of Argentine tango and American ballroom. Journal of Rehabilitation Medicine, roč. 41, 2009, č. 6, s. 475–481.

8. HACKNEY, M. E., EARHART, G. M.: Effects of tango on functional mobility in Parkinson’s disease: A preliminary study. Journal of Neurologic Physical Therapy, roč. 31, 2007b, č. 4, s. 173–179.

9. HACKNEY, M. E., EARHART, G. M.: Short duration, intensive tango dancing for Parkinson’s disease: An uncontrolled pilot study. Complement therapies in medicine, roč. 17, 2009, č. 4, s. 203–207.

10. HAMZA, T. H., PAYAMI, H.: The heritability of risk and age at onset of Parkinson’s disease after accounting for known genetic risk factors. Journal of Human Genetics, roč. 55, 2010, č. 4, s. 241–243.

11. McKinley, P., JACOBSON, A., LEROUX, A., BEDNARCZYK, V., ROSSIGNOL, M., FUNG, J.: Effect of a community based Argentine tango dance program on functional balance and confidence in older adults. Journal of Aging and Physical Activity, roč. 16, 2008, č. 4, s. 435–453.

12. RASCOL, O., GOETZ, C., KOLLER, W., POEW, W., SAMPAIO, C.: Treatment interventions for Parkinson’s disease: an evidence based assessment. The Lancet, roč. 189, 2002, č. 359, s. 1589–1598.

13. ROTH, J., SEKYRKOVÁ, M., RŮŽIČKA, E.: Parkinsonova nemoc. Praha, Maxdorf, 2009, 222 s., ISBN 978-80-7345-178-3.

14. RŮŽIČKA, E, ROTH, J.: Diagnostický a léčebný standard. Parkinsonova nemoc. Praha, Psychiatrické centrum, 1998, 72 s., ISBN 80-85121-19-0.

15. SACCO, K., CAUDA, F., CERLIANI, L., MATE, D., DUCA, S., GEMINIANI, G. C.: Motor imagery of walking following training in locomotor attention. The effect of ‘the tango lesson’ NeuroImage, roč. 32, 2006, č. 3, s. 1441–1449.

16. TANNER, C. M., OTTMAN, R., GOLDMAN, S. M., ELLENBERG, J., CHAN, P., MAYEUX, R., LANGSTON, J. W.: Parkinson’s disease in twins: An etiologic study. Journal of American Medical Association, roč. 281, 1999, č. 4, s. 341–346.

17. TUPÁ, V.: Alternativní fyzioterapeutické postupy u Parkinsonovy nemoci. Diplomová práce, FTVS UK. Obhájená 2012.

18. TUPÁ V., PÁNEK, D., PAVLŮ, D., ČEMUSOVÁ, J.: Alternativní terapeutické postupy u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Rehabil. fyz. Lék., roč. 20, 2013, č. 1, s. 37–44.

19. VAN DEN EEDEN, S. K., TANNER, C. M., BERNSTEIN, A. L., FROSS, R. D., LEIMPETER, A., BLOCH, D. A., NELSON, L. M.: Incidence of Parkinson’s disease: variation by age, tender and race/ethnicity. American Journal of Epidemiology, oč. 157, 2003, č. 11, s. 1015–1022.

20. Westbrook, B. K., McKibben, H.: Dance/movement therapy with groups of outpatients with Parkinson's disease. American Journal of Dance Therapy, roč. 11, 1989, č. 1, s. 27–38

21. Westheimer, O.: Why dance for Parkinson's disease. Topics in Geriatric Rehabilitation, roč. 24, 2008, č. 2, s. 127–140.

Štítky
Fyzioterapie Rehabilitace Tělovýchovné lékařství

Článek vyšel v časopise

Rehabilitace a fyzikální lékařství

Číslo 1

2013 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Pacient na antikoagulační léčbě v akutní situaci
nový kurz
Autoři: MUDr. Jana Michalcová

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Uroinfekce v primární péči
Autoři: MUDr. Marek Štefan

Roztroušená skleróza a plánování těhotenství
Autoři: MUDr. Radek Ampapa

Alergenová imunoterapie v léčbě inhalačních alergií
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se