Sekvenční léčba schizofrenie a přístup k pacientům − doporučení vs. reálná praxe
Léčba schizofrenie v různých fázích by měla mít odlišné cíle, a tudíž i odlišné strategie. MUDr. Zuzana Janíková z Liptovskej nemocnice s poliklinikou MUDr. Ivana Stodolu v Liptovském Mikuláši se ve svém sdělení zabývala úvahami lékařů a potřebami pacientů při neadherenci. Proč je podle ní v praxi žádoucí „trocha sebereflexe a hodně racionální kreativity“?
Akutní fáze a relaps: Hledáme dostatečně důvod vysazení léku?
Na úplném začátku léčby akutního psychotického stavu je jeho zvládnutí, tedy uklidnit pacienta a umožnit další terapii. Akutní fáze léčby trvá 6–8 týdnů a má potlačit zejména pozitivní příznaky (bludy, halucinace, poruchy chování). Její účinnost se posuzuje po 2–4 týdnech, přičemž změna v prvních 2 týdnech je indikovaná jen při výskytu nežádoucích účinků (NÚ) nebo intolerance. Při volbě vhodného antipsychotika se podle českých i slovenských doporučených postupů mají zohlednit účinnost, NÚ, léková anamnéza, charakteristiky i preference pacienta.
Dojde-li k relapsu, lékaři obvykle řeší, co pacient naposledy užíval při propuštění z hospitalizace a jak co nejrychleji dosáhnout kompenzace, přičemž uvažují o návratu k léčbě, na níž byl předtím „dobrý“. Důvod relapsu je často nahlížen jednoduše a pragmaticky („Kdyby to nepřestal brát, nezrelaboval by...“). Zároveň je ovšem zásadní dovědět se od pacienta, proč vysadil léčbu, co mu na ní vadilo a co by pomohlo, aby na ní setrval dlouhodobě. Zásadní problémy pro něj mohou znamenat mimo jiné přírůstek hmotnosti, pocit neklidu a nekoordinované pohyby, únava či ospalost.
Udržitelnost léčby jako zásadní téma i pro další fáze
Cílem stabilizační fáze, která trvá 3–6 měsíců, je minimalizovat stresové situace a podpořit obnovení schopnosti adaptace pacienta v jeho původním sociálním prostředí. Má se za to, že při stabilizovaném stavu by se dávkování medikace nemělo měnit minimálně 6 měsíců. V tomto období je současně místo pro nefarmakologické postupy, například psychoterapii. Často se přitom na straně lékařů setkáváme s lpěním na nastavené léčbě i při signálech nespokojenosti pacienta s terapií („Teď je riziko cokoliv měnit, musí vydržet!“) i bagatelizací důvodů („Kolik přibral, 8 kg? Vždyť to není tolik...“). Opět je potřeba se jej ptát a zjišťovat dlouhodobou udržitelnost aktuální léčby. Jinak mnohdy pacientům se schizofrenií vlastně nepřímo říkáme: „Ten lék je výborný, akorát musíte změnit způsob života...“
Následná udržovací léčba po zvládnutí stabilizační fáze není časově ohraničená a má sloužit k udržení dosažené míry remise a prevenci relapsu. Uvažování lékařů ovšem nezřídka bývá podobné jako ve stabilizační fázi. Slovu „udržovací“ přitom lze rozumět dvojím způsobem: Jednak se můžeme snažit udržet pacienta co nejdéle na co nejnižších dávkách perorální léčby, která byla použita v předchozích fázích. Nebo lze udržet pacienta v remisi bez negativního dopadu na jeho zdraví, kvalitu života, vitalitu, spokojenost apod. – a za tímto účelem terapii optimalizovat.
Eva Srbová
redakce proLékaře.cz
Zdroj: Janíková Z. Sekvenčná liečba schizofrénie – odporúčané postupy vs. klinická prax. 66. česko-slovenská psychofarmakologická konference, Mariánské Lázně, 11. 1. 2023.
