Hemoroidální onemocnění – civilizační choroba zodpovědná za perianální dyskomfort

Projevy hemoroidálního onemocnění

Hemoroidální onemocnění je způsobeno varikózně rozšířenými arteriovenózními pleteněmi v oblasti anorekta. Dle anatomické lokalizace se rozlišují hemoroidy zevní a vnitřní. Většina pacientů přichází k lékaři s obtížemi způsobenými vnitřními hemoroidy, které jsou lokalizované nad linea dentata. U menšího procenta pacientů nacházíme hemoroidy zevní nebo smíšené.

Zevní hemoroidy, způsobené trombózou podkožních perianálních pletení, jsou kryté kůží. Mohou postihnout celý anus, častěji se však jedná o polokulovité zduření anokutánního přechodu, které si pacient sám nahmatá. Projevují se většinou náhle vzniklou bolestí a pocitem napětí lokalizovaného do okraje konečníku. Bolest je zpravidla intenzivní, stálá, nepulzující a není vázána na defekaci. Při vyšetření se zjistí modravé tuhé podkožní zduření, palpačně bolestivé, někdy s okolním zarudnutím a otokem. Postupně může dojít k nekróze a spontánní perforaci, která je provázena krvácením přinášejícím úlevu. Zevní hemoroidy jinak na rozdíl od vnitřních nekrvácí. Po ústupu obtíží může být patrná nebolestivá kožní řasa, vzniklá lokalizovanou distenzí epidermis okraje konečníku. Pokud jsou řasy velké a vícečetné, mohou komplikovat hygienu perianální oblasti a podněcovat lokální maceraci.

Vnitřní hemoroidy mohou být asymptomatické, zároveň však představují vůbec nejčastější příčinu enteroragie. Na stolici ulpívá jasně červená krev, pacient ji často objeví na toaletním papíru, později krev odkapává během defekace nebo po ní do záchodové mísy. Krvácení bývá intermitentní a může vést k chronické anémii. Vnitřní hemoroidy jsou nebolestivé, pacient je pociťuje až při prolapsu do a z análního kanálu jako tlak či rezistenci. Dle stupně postižení dochází nejdříve k prolapsu pouze při defekaci, později i při stání a chůzi a nakonec je prolaps trvalý. Nejdříve se reponují spontánně, později je nutné je reponovat manuálně a nakonec není reponace možná. Při prolapsu se mohou vyskytovat i další méně specifické příznaky, jako je hlenový výtok, svědění, špinění stolicí až inkontinence. Komplikací je stejně jako v případě zevních hemoroidů trombóza a zánět. Zanícený uzel je potom zduřelý a silně bolestivý. Bolest a edém jsou potencovány reflexním spazmem svěrače.

Vyšetření spočívá v aspekci perianální oblasti, vyšetření per rectum a rektoskopii či kolonoskopii. Za hemoroidy se totiž může skrývat i tumor rekta.

Současné možnosti terapie

V léčbě hemoroidálního onemocnění využíváme metody konzervativní, semikonzervativní a chirurgické.

Konzervativní terapie spočívá v první řadě v úpravě životního stylu. Doporučuje se navýšit příjem vlákniny a tekutin s cílem zajištění pravidelné a měkké stolice, případně užívání lehkých laxancií. Vhodná je také redukce hmotnosti, vyšší pozornost je třeba věnovat i perianální hygieně. V případě obtíží lze využít lokální terapii ve formě mastí a čípků. Jejich efekt je však z dlouhodobého hlediska limitován. Co se farmakoterapie týká, příznivý vliv je pozorován u venofarmak, zejména obsahujících mikronizovaný diosmin, který je Evropským lékopisem definován jako flavonoidní směs složená především z diosminu, hesperidinu a dalších flavonoidů. Tato venofarmaka zvyšují rezistenci cévní stěny, působí protizánětlivě a hemostypticky. Využít je lze u pacientů s akutními obtížemi i chronickým hemoroidálním onemocněním.

K metodám semiinvazivním řadíme ambulantně prováděné výkony, jakými jsou ligace (např. Barronova ligatura), sklerotizace, laserová terapie či fotokoagulace. Ty jsou určeny pacientům, kteří trpí vnitřními hemoroidy.

Z chirurgických metod se i dnes provádí Longova operace, jež je vhodná pro pacienty trpící vnitřními hemoroidy II. a III. stupně. Své místo má rovněž hemoroidektomie.

(mafi)

Zdroje:
1. Rutar P. Hemoroidální onemocnění a možnosti jeho léčby. Interní medicína 2019; 21 (2): 128–130.
2. Korbička J., Chalupník Š., Cagaš J. a kol. Hemoroidy. Časté a nepříjemné onemocnění – konzervativní terapie, chirurgické metody. Medicína pro praxi 2012; 9 (12): 482–489.
3. European Pharmacopoeia (Ph. Eur.) 8.3 (01/2015): 4297–4298.