Von Willebrandova choroba (vWD) je nejčastějším vrozeným onemocněním srážlivosti krve. Jedná se o heterogenní skupinu chorob, které jsou rozděleny do 3 základních typů:
Pro nastavení správné terapie je tak zapotřebí diagnostikovat nejen samotné onemocnění, ale také typ kvalitativního či kvantitativního defektu von Willebrandova faktoru.
V anamnéze je třeba pátrat po přítomnosti onemocnění v rodině. Přenos vWD je autosomálně dominantní (typ 2B a 2M a typicky také typ 1 a 2A) a autosomálně recesivní (2N a 3, může být také typ 1 a 2A). Většina nemocných má pozitivní rodinnou anamnézu, podíl případů vzniklých de novo není znám. Pozitivní rodinná anamnéza nemusí být přítomná u jedinců s hladinou von Willebrandova faktoru v rozmezí 30–50 IU/dl v důsledku nekompletní penetrance a variabilní expresivity.
Důležitý je také vznik prvních krvácivých projevů. Pokud se první projevy objeví u osoby starší 40 let bez předchozích krvácivých projevů, může se jednat o získaný von Willebrandův syndrom, což je sekundární onemocnění hemostázy způsobené řadou příčin, například lymfoproliferativním, autoimunitním, endokrinním či onkologickým onemocněním.
V rámci klinických projevů by mělo vzniknout podezření na onemocnění vWD u osoby s excesivními mukokutánními krvácivými projevy, mezi něž patří tvorba hematomů bez zjevného traumatu, prolongovaná a rekurentní epistaxe, krvácení z dásní po čistění zubů nebo prolongované krvácení dásní po extrakci zubů nebo dentální hygieně, menoragie (obzvláště od menarché), prolongované krvácení po chirurgickém výkonu, úrazu či porodu a gastrointestinální krvácení.
Definitivní diagnóza vWD je stanovena pomocí klinického vyšetření a laboratorních vyšetření a/nebo genetického vyšetření. Mezi screeningové testy patří stanovení krevního obrazu, aktivovaného parciálního tromboplastinového času (aPTT) a protrombinového času. V krevním obrazu nemusejí být patrné žádné abnormality, u jedinců s vWD může být přítomna mikrocytová anémie z nedostatku železa a u některých subtypů (typicky 2B) také trombocytopenie. Hodnoty aPTT jsou často normální; prodloužené jsou při poklesu koncentrace koagulačního faktoru VIII pod 30–40 IU/dl, což může nastat u závažného typu 1, typu 2N nebo typu 3. Protrombinový čas je u pacientů s vWD normální. Další vyšetření, jako analýza destičkových funkcí (např. PFA-100), mohou být také využívána, ale u osob s mírnými krvácivými projevy nemají dostatečnou senzitivitu.
Důležitou součástí laboratorní diagnostiky je stanovení specifických faktorů hemostázy. Tyto testy by měly být provedeny i u osob se suspektními klinickými projevy a negativitou screeningového laboratorního vyšetření. Mezinárodní společnost pro trombózou a hemostázu (ISTH) doporučuje testování aktivity ristocetinového kofaktoru, vazby von Willebrandova faktoru na rekombinantní faktor GPIBα, množství antigenu von Willebrandova faktoru, koagulační aktivity FVIII. V případě abnormality některého z testů lze k identifikaci subtypů vWD provést analýzu multimerů von Willebrandova faktoru (typ 2), ristocetinem indukovanou agregaci destiček (typ 2B) nebo vazbu von Willebrandova faktoru na kolagen (odlišení typu 1 a 2).
V rámci genetického vyšetření lze provést sekvenční analýzu von Willebrandova faktoru s následnou analýzou delece či duplikace, pokud primární vyšetření neodhalí patologii. Primární vyšetření v podobě sekvenční analýzy odhalí 80–90 % probandů s patogenetickou variantou von Willebrandova faktoru, v následné analýze je podle typu vWD odhaleno 6 % (typ 1), 0,2 % (typ 2) a 3,7 % (typ 3) probandů. Další možností je provedení multigenového panelu, který obsahuje také testování dalších podobných onemocnění, jež je potřeba vyloučit v rámci diferenciální diagnostiky. Poslední možností je komplexní vyšetření genomu.
Diagnostika von Willebrandovy choroby pacientů se suspektními klinickými projevy a popřípadě pozitivní rodinnou anamnézou sestává z laboratorního a/nebo genetického vyšetření, přičemž díky těmto metodám lze chorobu nejenom diagnostikovat, ale také odlišit typ krvácivého onemocnění, což je důležité pro další sledování a terapii nemocných.
(holi)
Zdroj: Goodeve A., James P. von Willebrand Disease [updated 2017 Oct 5]. In: Adam M. P., Ardinger H. H., Pagon R. A. et al. (eds.). GeneReviews®. University of Washington, Seattle, 1993–2021.
Periferní neuropatie (PN) postihuje velkou část populace, přesto zůstává poddiagnostikovaná. Květen coby měsíc povědomí o PN je příležitostí připomenout význam aktivního dotazování na příznaky, jednoduchého screeningu a hledání ovlivnitelných příčin včetně deficitu vitaminů skupiny B.
U příležitosti Světového dne preeklampsie, který připadá na 22. května, jsme vybrali dvě vystoupení z třetího ročníku kongresu Nedoklubka, kde vystoupilo několik porodníků a gynekologů s představením aktuálního stavu prevence předčasného porodu.
Příznaky periferní neuropatie (PN) a nové stížnosti na brnění v končetinách, pálivá bolest nebo svalová slabost mohou být mimo jiné projevem nežádoucího účinku užívané terapie. Léčivy indukované periferní neuropatie jsou navíc častější, než se obecně předpokládá. Následující článek proto přináší stručný přehled hlavních lékových skupin spojených s poškozením periferních nervů.
