Angiotenzin II zvyšuje krevní tlak svým účinkem na kontrakci hladké svaloviny cévní stěny. Pro terapeutické ovlivnění hypertenze proto byly syntetizovány ACEi a ARBs, jež působí antagonisticky proti vazokonstrikčnímu účinku angiotenzinu II.
ACEi toho dosahují inhibicí přeměny neaktivního angiotenzinu I na aktivní angiotenzin II. ACE je však enzym, který ovlivňuje i metabolismus dalších látek, jako jsou bradykinin nebo tachykininy. Akumulace těchto látek může − kromě některých příznivých účinků − vyvolávat suchý kašel (nejčastější nežádoucí účinek ACEi) nebo zhoršit plicní funkce.
ARBs dosahují svého antihypertenzního účinku blokádou receptorů AT1 pro angiotenzin II, čímž brání vazbě angiotenzinu II na tyto receptory. Tato třída antihypertenziv obchází nežádoucí účinky ACEi, jakými jsou právě suchý kašel nebo angioedém, protože nezasahuje do tvorby angiotenzinu II a odbourávání kininů. Dosud však nebylo jasné, zda i ARBs ovlivňují plicní funkce.
Autoři citované studie do svého výzkumu zařadili pacienty s hypertenzí ve věku 48–66 let léčené nejméně po dobu 1 roku ACEi (kaptoprilem, enalaprilem či lisinoprilem) nebo ARB (losartanem či valsartanem) a kontrolní skupinu zdravých osob. Vylučovací kritéria zahrnovala kuřáctví, přítomnost bronchiálního astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN), tuberkulózy, srdečního či plicního onemocnění a anamnézu hrudní operace, traumatu nebo deformit.
Všichni zařazení podstoupili spirometrii u stejného specialisty v dopoledních hodinách. Měřenými parametry byly jednosekundová vitální kapacita plic (FEV1), usilovná vitální kapacita plic (FVC, tj. maximální objem vzduchu, který lze prudce vydechnout po maximálním nádechu) a FEV1% (poměr FEV1 a FVC). Každý test byl opakován 3× kvůli dosažení co nejlepší spolupráce pacienta.
Zařazeno bylo 241 osob, z nichž 190 tvořili nemocní léčení s hypertenzí (průměrný věk 58 let, 67 % mužů, průměrná hmotnost 76 kg) a 51 kontrolní jedinci (průměrný věk 52 let, 76 % mužů, průměrná hmotnost 80 kg).
U pacientů léčených ACEi byly zjištěny významně nižší hodnoty FEV1 ve srovnání s kontrolní skupinou: 1,7–2,4 u jednotlivých ACEi vs. 3,5 u kontrolní skupiny (p < 0,05). U pacientů léčených ARBs činila průměrná FEV1 3,2, což je nevýznamný rozdíl v porovnání s kontrolami.
Podávání ACEi bylo spojeno také s významným snížením FVC v porovnání s kontrolami (2,0–2,8 vs. 3,3; p < 0,05). U pacientů léčených ARBs toto snížení zjištěno nebylo (FVC 3,9).
Hodnota FEV1% byla spojena s významnou změnou oproti kontrolám při užívaní ACEi (78,4–83,6 vs. 87,0; p < 0,05) i ARBs (82,2 u valsartanu, resp. 83,1 u losartanu vs. 87,0; p < 0,05).
Výsledky citované práce naznačují, že ARBs nevykazují nepříznivé účinky na normální respirační funkce pacientů s hypertenzí na rozdíl od ACEi, které mohou snižovat hodnoty FEV1 a FVC. Sartany by tak na základě těchto poznatků mohly být bezpečnější z hlediska zachování plicních funkcí a mělo by být dále prostudováno, zda by měly být upřednostněny u nemocných náchylných k respiračním nežádoucím účinkům.
(zza)
Zdroj: Jabbar A. S., Neamah N. F., Al-Darraji A. H. Comparative effects of angiotensin-converting enzyme inhibitors and angiotensin II receptor blockers on pulmonary function in hypertensive patients. J Basic Clin Physiol Pharmacol 2021 Mar 15; 33 (2): 207−212, doi: 10.1515/jbcpp-2020-0243.
