Chronické srdeční selhání je navzdory pokrokům v terapii stále běžnějším kardiovaskulárním onemocněním. Studie japonských vědců se soustředí na účinnost a bezpečnost užití kandesartanu v terapii mírných až středně závažných případů chronického srdečního selhání.
Prevalence chronického srdečního selhání neustále roste a onemocnění se stává hlavní příčinou morbidity a mortality po celém světě. Jenom v Japonsku trpí chronickým srdečním selháním asi 1–2 miliony dospělých osob a 180 tisíc jedinců ročně podlehne kardiovaskulárním chorobám. Jedním z významných rizikových faktorů v rozvoji srdečního selhání je i arteriální hypertenze. V terapii arteriální hypertenze a srdečního selhání se uplatňují inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEI) nebo blokátory receptoru angiotenzinu II, mezi něž se řadí kandesartan. Randomizovaná dvojitě zaslepená placebem kontrolovaná studie ARCH-J (Assessment of Response to Candesartan in HF in Japan) hodnotila účinnost a bezpečnost užití 8 mg kandesartanu v terapii chronického srdečního selhání po dobu 6 měsíců. Studie prokázala významně nižší riziko progrese chronického srdečního selhání u jedinců podstupujících terapii kandesartanem. V návaznosti na výsledky této studie přichází nový výzkum, který se zabývá dlouhodobým užitím kandesartanu v terapii mírných až středně těžkých případů chronického srdečního selhání.
Multicentrická otevřená studie posuzovala účinnost a bezpečnost užití kandesartanu po dobu 60 týdnů v terapii mírných až středně závažných případů chronického srdečního selhání. 289 pacientů bylo rozděleno do dvou skupin podle denních dávek léčby na konci studie. Jedna skupina podstoupila vysokodávkovou terapii 8 mg kandesartanu (n = 170), druhá skupina nízkodávkovou terapii 2 nebo 4 mg kandesartanu (n = 119). Primárním cílem studie bylo zhodnotit změnu hladiny mozkového natriuretického peptidu (BNP), ejekční frakce levé komory (EF), koncový diastolický objem a hodnocení klasifikace NYHA (New York Heart Association).
Ve skupině podstupující nízkodávkovou terapii nedošlo k signifikantní změně hodnot BNP a EF levé komory na konci terapie oproti výchozím hodnotám. Ve skupině podstupující vysokodávkovou terapii však došlo k výraznému snížení hladiny BNP z 61,6 na 50,1 pg/ml (p = 0,0005) a zvýšení ejekční frakce levé komory z 57,2 % na 60,1 % (p = 0,0005). Změny v hodnocení NYHA byly srovnatelné u obou skupin. Ve skupině podstupující nízkodávkovou terapii došlo ke zlepšení NYHA u 21,2 % (25/119) a ve skupině podstupující vysokodávkovou terapii u 20,6 % (35/170) pacientů. V obou skupinách nebyla pozorována žádná bezpečnostní rizika, výskyt nežádoucích účinků byl nepatrně vyšší ve skupině podstupující nízkodávkovou terapii.
Vysokodávková terapie kandesartanem vykazuje vyšší efektivitu při snižování hladiny BNP a zvyšování ejekční frakce levé komory u pacientů s chronickým srdečním selháním oproti nízkodávkové terapii. Oba terapeutické režimy byly pacienty dobře snášeny.
(holi)
Zdroj: Matsuzaki M. et al. Efficacy and safety of a 60-week treatment with candesartan in Japanese patients with mild to moderate chronic heart failure. J Cardiol 2013 Apr; 61 (4): 267–274, doi: 10.1016/j.jjcc.2012.12.004.
