Porucha růstu by měla vést u dětí vždy k podrobnějšímu vyšetření a odhalení onemocnění a abnormalit centrálního nervového systému. Je třeba pomýšlet i na genetickou poruchu spojenou s deficitem růstového hormonu (GH) nebo inzulinu podobného růstového faktoru 1 (IGF-1).
Porucha růstu by měla vést u dětí vždy k podrobnějšímu vyšetření a odhalení onemocnění a abnormalit centrálního nervového systému. Je třeba pomýšlet i na genetickou poruchu spojenou s deficitem růstového hormonu (GH) nebo inzulinu podobného růstového faktoru 1 (IGF-1). Ačkoliv se deficit IGF-1 může objevit na kterékoliv úrovni osy GH-RH (hormon uvolňující GH) – GH – IGF-1, je potřeba rozlišovat mezi deficitem GH (žádný nebo nízký GH v séru) a deficitem IGF-1 (normální nebo vysoký GH v séru). Lékaři z Dětské fakultní nemocnice ve švýcarském Bernu nedávno publikovali přehledný článek, ve kterém se zabývali genem pro růstový hormon a vlivem jeho změn na hypofýzu.
Lidský GH je kódován dvěma geny, v závislosti na tom, zda se jedná o placentární, nebo hypofyzární variantu. Oba, GH-1 i GH-2, se nacházejí na dlouhém raménku 17. chromozomu v pásmu q22–24 a jejich celková velikost činí asi 65 kb. Gen GH-1 kóduje zralý lidský GH s velikostí 191 aminokyselinových zbytků, který se skládá z pěti exonů a čtyř intronů. Gen GH-2 pak kóduje placentární GH, který se od hypofyzárního liší tím, že má o 13 aminokyselinových zbytků více. Tento hormon nahrazuje hypofyzární variantu v těle matky v druhé polovině těhotenství. Přibližně 75 % cirkulujícího GH kódovaného genem GH-1 je vytvářeno v přední části hypofýzy, přičemž nejčastěji je jeho hmotnost 22 kDa. Alternativní splicing ale může vytvořit i jiné, menší formy, které pak tvoří zbylých 25 % cirkulujícího GH.
Ačkoliv se frekvence deficitů GH odhaduje na jeden ze čtyř až deseti tisíc porodů, většina případů má náhodný výskyt a geneticky podmíněných je pouze 3–30 %. Jejich dědičnost zahrnuje celou škálu variant. Dvě formy mají autozomálně recesivní dědičnost, jedna je autozomálně dominantní a jedna X-vázaná. V některých případech dokonce může gen i zcela chybět. Samotné poškození genů je pak nejčastěji způsobeno delecemi, které jak při transkripci mezi DNA, tak i translaci na protein vytvářejí tzv. „non-sense“ výsledky. To znamená, že finální produkt není růstový hormon, ale jiný, často zcela nefunkční protein. Díky stále dokonalejší prenatální diagnostice je ale možné tyto abnormality zachytit a včas se připravit na jejich terapii.
(kam)
Zdroj: Mullis E.: Genetics of isolated growth hormone deficiency. J Clin Res Pediatr Endocrinol. 2010; 2 (2): 52–62.
