Terapie RS interferonem beta –⁠ současné trendy

Imunomodulační efekt interferonu beta je využíván k léčbě roztroušené sklerózy již téměř dvě desítky let, přičemž objevení interferonů se  datuje až do roku 1957. Do této skupiny řadíme kromě interferonu beta, který je produkován fibroblasty, makrofágy nebo lymfocyty, také  interferon alfa, produkovaný bílými krvinkami, a interferon gama, produkovaný lymfocyty. Primárně byl interferon beta získáván z fibroblastů, postupně byl pak připravován rekombinantně.

Spolu s glatirameracetátem se jedná o lék první volby u pacientů  s relaps-remitentní formou RS, přičemž právě interferonem beta (IFNβ) je v České republice léčeno asi 5 000 pacientů. Jeho hlavní účinek spočívá ve snížení počtu relapsů choroby, snížení nárůstu invalidity i zmírnění progrese nálezů na magnetické rezonanci. Klíčovým momentem léčby  interferonem beta je okamžik zahájení této terapie. Platí, že čím dříve  je léčba nasazena, tím vyšší je její účinek. A proto je v současnosti  trendem rozšířit indikaci nasazení léčby i na klinicky izolovaný syndrom a snížit věk nasazení léčby z původních 18 na nynějších 12 let.

Na toto téma proběhla již řada studií, například studie CHAMPS, BENEFIT nebo ETOMS, které ve svých závěrech dokládají, že zahájení léčby již po první atace, tedy klinicky izolovaném syndromu, může oddálit  další ataku a tím také přechod do klinicky plně vyjádřené formy  definitivní diagnózy RS. Co se týče věku, kdy by měla být léčba  zahájena, zde se většina studií věnovala pacientům starším 18 let, a proto není v současnosti dostatek údajů o účinnosti a bezpečnosti léčby u mladistvých. Jedna z aktuálnějších studií, která pracovala s větším  souborem asi 130 pacientů, však dokládá dobrou snášenlivost a zhruba  srovnatelný počet nežádoucích účinků jako u dospělých pacientů, přičemž  současně došlo k signifikantnímu poklesu počtu atak nemoci a nedošlo k nárůstu invalidity.

Za zmínku při biologické léčbě stojí také tvorba protilátek. S tou je spojena i léčba IFNβ, kdy vznikají jak vazebné, tak neutralizační  protilátky. Neutralizační protilátky, byť vznikají v menším procentu, však navázáním na molekulu IFNβ zabraňují spojení s receptorem pro IFNβ a tím pak mohou účinnost léčby snižovat. Problémem je i zkřížená  reaktivita těchto protilátek k ostatním preparátům IFNβ, takže ani změna preparátu jeho účinnost neobnoví. Na rozdíl od vazebných protilátek, které se stanovují metodou ELISA, se neutralizační protilátky stanovují  pouze nepřímo –⁠ buď tzv. metodou cytopatického efektu, nebo měřením  molekul, které jsou IFNβ indukované.

Z hlediska imunogenicity pacientů záleží zřejmě na typu IFNβ, zůsobu  aplikace, dávce a frekvenci aplikace. Proto má zjevně nejmenší  imunogenicitu Avonex, u nějž je při srovnání s ostatními preparáty  nejnižší dávka, nejmenší frekvence podání a aplikuje se intramuskulárně. S cílem snížit imunogenicitu bylo také upraveno složení vehikula a přestal se používat lidský albumin i fetální bovinní sérum. Díky tomu  došlo u Avonexu a Rebifu ke snížení výskytu neutralizačních protilátek, u Avonexu dokonce z 22% na 2-6%, u Rebifu 44 z 21-27 % na 17,4 % ve 2 letech léčby.

(pes)

Zdroj: Dufek M.: Co je nového v terapii roztroušené sklerózy  interferonem beta v České republice, Neurologie pro praxi, 2011 (1).