Roztroušená skleróza (RS) se projevuje zpočátku jako klinicky izolovaný syndrom (CIS). Právě v tomto stadiu je indikována včasná terapie preparátem interferonu beta (IFN) nebo glatirameracetátem. Takto lze oddálit konverzi v klinicky plně vyjádřenou formu nemoci. Ne vždy se CIS snadno diagnostikuje, zvláště proto, že 50 % nemocných může mít další epizodu v průběhu až dvou let.
Roztroušená skleróza (RS) se projevuje zpočátku jako klinicky izolovaný syndrom (CIS). Právě v tomto stadiu je indikována včasná terapie preparátem interferonu beta (IFN) nebo glatirameracetátem. Takto lze oddálit konverzi v klinicky plně vyjádřenou formu nemoci. Ne vždy se CIS snadno diagnostikuje, zvláště proto, že 50 % nemocných může mít další epizodu v průběhu až dvou let. Proto je důležité terapií zajistit vulnerabilního pacienta, ale současně zabránit zbytečné léčbě. Nutným předpokladem je identifikace pacientů s vysokým rizikem RS. Je známo, že charakter demyelinizačních lézí na MRI může do jisté míry předpovídat rychlost progrese.
Komplexní problematika léčby RS u různých skupin pacientů je nyní ještě složitější, protože se během krátké doby možnosti rozšířily o nové léky. Autoři referovaného review poskytují vítaný vhled do aktuálních možností klinického rozhodování v léčbě RS. Za tím účelem také analyzují mnoho studií z poslední doby, které se týkají snášenlivosti a účinnosti preparátů používaných v léčbě RS.
Při zahájení léčby je třeba nabídnout léky s vysokou účinností a co nejmenšími vedlejšími účinky. V první volbě má klinik a pacient na výběr interferon beta, glatirameracetát a méně často u pacientů s vysokou aktivitou choroby také natalizumab. Mitoxantron se aplikuje jen tehdy, když je natalizumab pro pacienta velkou zátěží. Své slovo má v rozhodování i pacient, jenž si vybere lék, který lépe snáší.
Preparáty IFN beta a glatirameracetát prokázaly konzistentně kladnou účinnost ve srovnání s placebem u pacientů s časnou formou choroby (pacienti s projevy CIS). Pozorovaný příznivý efekt udávaný po aplikaci těchto agens a ve vztahu k placebu u CIS je obecně udávanou 35–55% redukcí rizika progrese v klinicky rozvinutou formu RS (CDMS) v průběhu 2 až 3 roků.
V současnosti nejsou údaje o užití natalizumabu a mitoxantronu v léčbě CIS. U pacientů s agresivní formou nemoci jsou údaje o použití těchto imunosupresiv jako krátkodobé indukční terapie, než následuje trvalá terapie imunomodulátory. Tento postup může být efektivní strategií.
Pro pacienty, kteří mají rozvinutou RS, preparáty IFN beta, glatirameracetát, natalizumab a mitoxantron prokázaly statisticky signifikantní pozitivní přínos ve srovnání s placebem. Snižují ARR a redukují riziko progrese disability.
Kliknutím na tabulku zobrazíte její plnou velikost
Klinici a pacienti vždy sledují potenciální zátěž při volbě terapie. Natalizumab je spojován s rizikem progresivní multifokální leukoencefalopatie (PML), vzácnou virovou infekcí mozku, která může vést i k trvalému poškození zdraví. Popisovány jsou hypersenzitivní reakce a vyšší riziko některých infekcí. Riziko PML se zvyšuje po 24 měsících a u pacientů, kteří byli prvotně léčeni imunosupresivy. Pokud chce pacient vytrvat v léčbě natalizumabem i po dvou letech od jejího zahájení, pak je tento prostředek aplikován jen za přísných podmínek a s novým informovaným souhlasem nemocného. Vzhledem k tomu, že u části pacientů dochází po vysazení natalizumabu k rychlému obnovení aktivity choroby, je snaha strategii léčby nyní znovu zhodnotit. Americká FDA tak doporučuje natalizumab u pacientů, kteří měli inadekvátní odpověď na léčbu anebo nebyli schopni tolerovat alternativní terapii RS. Klinické zkoušky natalizumabu prokázaly efektivnější účinek na redukci ročního počtu relapsů (ARR) RS než u klasického IFN a glatirameracetátu. V Evropě je natalizumab primárně indikován pro pacienty s projevy vyšší aktivity choroby navzdory probíhající léčbě IFN nebo glatirameracetátem a může být též indikován pro pacienty s rychle progredujícím onemocněním RS.
Při první volbě se vyhýbáme mitoxantronu pro avizovanou myelosupresi, zvýšené riziko infekcí, kardiotoxicitu a zvláště léčením indukovanou akutní leukemii. Preparáty IFN beta a glatirameracetát jsou pro iniciální léčbu RS stěžejní. Při podobné účinnosti jsou mezi nimi rozdíly jen v individuální toleranci. Aplikujeme je jako první volbu a tam, kde je chceme podávat delší dobu. Adherence je negativně ovlivněna vyšší frekvencí podávaných injekcí.
Čím dál více lékaři a pacienti požadují podávání léků per os. V září 2010 získal první perorální prostředek – fingolimod – souhlas americké FDA. Výbor Evropské lékové agentury pro humánní přípravky (CHMP) doporučil fingolimod ke schválení v léčbě těch forem RS, u nichž i přes léčbu IFN zůstává vysoká aktivita nemoci a pro pacienty s rychle progredujícím onemocněním RS. I fingolimod má větší účinek na roční počet relapsů choroby než IFN, ale vliv na progresi disability je podobný jako u IFN v průběhu 12 měsíců. V léčbě CIS zatím nejsou pro fingolimod dostatečné údaje. Nejčastějšími nežádoucími účinky byly bradykardie a AV blok. Při podávání fingolimodu může být zjištěna leukopenie a v periferní krvi můžeme nalézt redukci lymfocytů o 73 až 75 %, což vede k většímu riziku infekcí. Časté jsou bronchitidy a pneumonie, makulární edém, změny na játrech a fetální riziko. Riziko lze zmenšit snížením dávky. Výrobci i poskytovatelé zdravotní péče musí pečlivě monitorovat nežádoucí účinky fingolimodu na doporučení FDA.
Cladribin může být potenciálně druhým perorálním lékem, který bude povolen FDA v léčbě RS. I když je příslibem pro pacienty s vysokou aktivitou choroby, vyskytuje se po jeho aplikaci často lymfocytopenie a herpes zoster, je popisováno i zvýšené riziko infekcí.
Klíčovou otázkou zůstává, kam zařadit tyto perorální prostředky v algoritmu terapie RS. Cladribin a fingolimod mají výhodu perorálního podání a mají průkaznou účinnost. Fingolimod vykazoval málo vedlejších účinků jen při nízkých dávkách. Naproti tomu IFN a glatirameracetát mají výhodu poznatků o bezpečnosti v dlouhodobé léčbě. Poměr přínosu a bezpečnosti musí být zvláště zvažován u pacientů s časnou RS a u žen ve fertilním věku. Až bude získáno více poznatků a zkušeností při aplikaci perorálních prostředků, pak tyto budou určeny k terapii RS s vyšší aktivitou a těch forem RS, které nereagují na IFN a glatirameracetát jako léky první volby.
Natalizumab je určen ke krátkodobé a střednědobé léčbě RS s vyšší aktivitou. Vzhledem k nedostatku poznatků je zatím volba mezi natalizumabem a fingolimodem v krátkodobé léčbě jen na pacientovi a jeho ošetřujícím lékaři. Do budoucna se však může objevit faktor, který rozhodování usnadní. Významnou pomocí je nyní testovaná metoda k přímému průkazu virových protilátek JCV (původce PML) ELISA. Nepřítomnost protilátek znamená pro pacienta minimální riziko rozvoje PML při léčbě natalizumabem, což má samozřejmě na klinické rozhodování zásadní vliv.
U pacientů, u kterých dojde k výraznému zhoršení choroby i přes léčbu lékem prvním volby (glatirameracetátem či IFN), je někdy možné přejít na jiný lék první volby a léčbu hned neeskalovat. Rozhodování pro změnu monoterapie však není jednoduché a záleží vždy na léčebné odpovědi. Jinou možností je využití kombinované léčby – z množství kombinací se podle studií zatím osvědčilo přidání perorálního metylprednisolonu k léčbě IFN. Dvě ze čtyř experimentálních studií přidaly k IFN nebo glatirameracetátu natalizumab. Došlo sice ke zlepšení účinku, ale s tím stoupá adekvátně i riziko PML. Dále byl přidáván k IFN daclizumab nebo cyclofosfamid. Ani jeden z těchto dvou léků však není ještě k léčbě RS oficiálně schválen.
U perorální terapie není důkaz pro podporu užití v monoterapii při zhoršení RS. Ani u fingolimodu ani u cladribinu nejsou dostatečné údaje o terapeutickém nasazení. Přesto jejích používání v USA narůstá.
Podle autorů review je pětiletá vyhlídka následující. IFN a glatirameracetát zůstanou zřejmě hlavními léky v léčbě RS. Role perorálního fingolimodu a cladribinu bude zřejmě posilovat v souvislosti s tím, jak bude stoupat zkušenost s těmito léky. V průběhu pěti let dojde k dalšímu rozvoji terapie, léčba se může dramaticky změnit s příchodem dalších léků. Role natalizumabu se může výrazně proměnit v závislosti na dostupnosti komerčního testu k průkazu JCV , který umožní určit pacienty s velmi nízkým rizikem PML. V současné době probíhá fáze III testování u pěti potenciálních léků pro RS. Laquinimod a BG-12 jsou perorální léky, zatímco další tři jsou podávané parenterálně – z nich vypadá velice slibně daclizumab a pegylovaný IFN beta-1a. Výhodou obou je méně častá aplikace (jedenkrát měsíčně s. c. u daclizumabu, jednou za čtrnáct dní či měsíc u pegylovaného IFN), daclizumab má navíc méně vedlejších účinků. Intravenózní alemtuzumab je také ve fázi III testování, je však spojen s výraznou imunosupresí a významnými projevy autoimunitních nežádoucích reakcí.
(nami)
Zdroj: Hartung Hans-Peter and al. Principles of a new treatment algorithm in multiple sclerosis
Exper Rev. Neuroth. (2011), 11 (3), 351–362
