Teriflunomid je v České republice řazen mezi prvoliniovou léčbu, zatímco dimethylfumarát je považován za terapii tzv. 1,5. linie. Obě léčiva snižují počet relapsů, progresi EDSS (Expanded Disability Status Scale) a vznik nových T2 lézí na MRI ve srovnání s placebem. Výsledky několika dosud provedených observačních studií, které porovnávaly tato léčiva mezi sebou, se různí.
Studie francouzského týmu čerpala informace z národního registru pacientů s roztroušenou sklerózou (OFSEP − Observatoire Français de la Sclérose en Plaques). Bylo do ní zařazeno celkem 1770 nemocných (713 z nich užívalo teriflunomid a 1057 dimethylfumarát). Účastníci studie buď dříve neužívali žádnou léčbu, nebo byli léčeni glatiramer-acetátem či interferony, hodnoty skóre EDSS v době zahájení studie se u nich pohybovaly mezi 0 a 5,5.
Sledován byl podíl pacientů, kteří prodělali alespoň jeden relaps. Sekundárním cílem byl podíl léčených, kteří:
Protože již samotná indikace léčiva obě kohorty nemocných odlišuje, autoři použili takové statistické analytické nástroje, aby vyrovnali v obou skupinách vliv potenciálních zkreslujících faktorů.
V klinických ukazatelích (tj. podíl pacientů s relapsem a s progresí EDSS) nebyl mezi oběma přípravky zjištěn signifikantní rozdíl.
MRI bylo po 1 roce léčby provedeno pouze u 835 léčených a mezi oběma skupinami nebyl signifikantní rozdíl v počtu nových T2 lézí. Po 2 letech bylo pomocí MRI vyšetřeno 755 účastníků a podíl pacientů s novou T2 lézí dosáhl u teriflunomidu 72,2 % (95% interval spolehlivosti [CI] 66,8–77,2 %) a u dimethylfumarátu 60,8 % (95% CI 56,3–65,3 %), což naznačuje lepší efekt dimethylfumarátu z hlediska snižování rizika progrese na MRI (poměr šancí [OR] 0,60; 95% CI 0,43–0,82). V důsledku vlivu na výsledky MRI byly obdobné nálezy zjištěny i při posuzování vlivu na NEDA3.
K ukončení léčby z důvodu nežádoucích účinků po 1 roce léčby došlo u signifikantně většího podílu nemocných léčených dimethylfumarátem (OR 1,37; 95% CI 1,04–1,81). Naopak nedostatečná efektivita byla častějším důvodem ukončení terapie po 2 letech jejího podávání u teriflunomidu (OR 0,54; 95% CI 0,41–0,74); po 1 roce léčby signifikantní rozdíl nebyl.
Lze tedy shrnout, že dimethylfumarát a teriflunomid měly v této studii porovnatelnou efektivitu, co se týče klinických výsledků. Dimethylfumarát však vykazoval lepší vliv na MRI výsledky, což mohlo být důvodem, proč menší podíl pacientů léčených tímto preparátem ukončil léčbu z důvodu její nedostatečné účinnosti. Na druhou stranu teriflunomid vykázal výrazně příznivější výsledky z hlediska výskytu nežádoucích účinků, a proto u takto léčených pacientů nedošlo tak často k ukončení terapie z těchto důvodů.
(pab)
Zdroj: Laplaud D.-A., Casey R., Barbin L. et al. Comparative effectiveness of teriflunomide vs dimethyl fumarate in multiple sclerosis. Neurology 2019; 93 (7): e635–e646, doi: 10.1212/WNL.0000000000007938.
