Molekulární biomarkery u roztroušené sklerózy
Diagnostika roztroušené sklerózy je složitá, protože neexistuje jednoznačný diagnostický test. Ve výzkumu je celá řada biomarkerů, v klinické praxi je ale zatím využitelný jediný – měření hladiny antiAQP4 umožňuje odlišit roztroušenou sklerózu od neuromyelitis optica.
Roztroušená skleróza (RS) je chronické imunitně podmíněné onemocnění centrálního nervového systému (CNS). Diagnostika RS je velmi obtížná, protože neexistuje jednoznačný diagnostický test. Změny na magnetické rezonanci mozku a v mozkomíšním moku sice na RS ukazují, nejsou ale pro RS specifické. Již mnoho let se proto intenzivně pátrá po vhodném biomarkeru, který by diagnostiku RS usnadnil.
Kandidátní biomarkery
Patologické procesy u RS probíhají dominantně v CNS, takže hlavními zkoumanými vzorky jsou mozkomíšní mok (cerebrospinal fluid – CSF) a periferní krev, jelikož biopsie CNS se provádí jen raritně. V několika studiích ale byly zkoumány i moč a slzy.
CSF se u RS již tradičně vyšetřuje na nespecifické známky zánětu. Kromě toho jsou v CSF studovány i možné biomarkery aktivity nemoci, které zahrnují interleukin-6, oxid dusnatý a jeho syntázu, osteopontin a fetuin-A. Z bílkovin jsou s aktivitou zánětu spojeny proteiny neurofilament a tau-protein, jsou ale nespecifické.
V periferní krvi jsou na genetické úrovni zkoumány různé jednonukleotidové polymorfismy, varianty alel jednotlivých genů a genotyp HLA systému. Zdá se přitom, že určité geny mohou ovlivňovat vnímavost jednotlivce k rozvoji RS. Největší genetický vliv na možnost rozvoje RS má podle dosavadních výzkumů HLA antigen třídy II a třídy I. Podrobnou analýzou genomu bylo objeveno i dalších 50 rizikových míst, většina z nich je součástí nebo v blízkosti genů kódujících molekuly imunitního systému. Rizikové alely jsou například IL7R, IL2R, CD58, CLEC16A a HLA DRB1*15 : 01. Ani jedna z těchto alel ale vznik RS přímo nepodmiňuje a většina jejich nositelů RS nikdy neonemocní.
V několika studiích se autoři zabývali významem RNA pro rozvoj RS. Kyselina mRNA kóduje informace o proteinech, které jsou v buňce v daném okamžiku vytvářeny, a do jisté míry tak odráží probíhající biochemické pochody v buňce. Její velkou nevýhodou je ale velká náchylnost k degradaci během zpracování. Naproti tomu miRNA, která rovněž hraje regulační úlohu v celé řadě biochemických pochodů, je vůči degradaci odolnější. U nemocných s RS je ve zvýšené míře nalézána dysregulace Hsa-miR-146a a hsa-miRNA-miR-142-3p, tyto výsledky ale zatím nebyly ověřeny ve velkých studiích.
Existuje i celá řada bílkovin a protilátek, které se u jednotlivých forem RS a v průběhu jednotlivých fází nemoci vyskytují ve změněné formě. Proteiny neurofilament vypadají slibně jako prediktor nástupu, vývoje a odpovědi na terapii u časné relaps-remitentní RS. Mezi autoprotilátkami dosud nebyla nalezena žádná, která by byla specifická pouze pro RS. Autoprotilátek se přesto v diferenciální diagnostice RS využívá – stanovení antiAQP4 IgG odliší při klinických pochybnostech neuromyelitis optica od RS.
Shrnutí
I přes velké množství studií, které se problematice věnují, a dlouhý seznam kandidátních biomarkerů je jich v praxi využitelných jen málo. Klinický význam zatím má jen měření hladiny antiAQP4, které umožňuje odlišit neuromyelitis optica od RS.
(epa)
Zdroj: Paap B. K., Hecker M., Koczan D., Zettl U. K. Molecular Biomarkers in Multiple Sclerosis. J Clin Cell Immunol 2013; doi: 10.4172/2155-9899.S10-009.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.