Hlavním cílem této studie bylo porovnání výskytu bakteriálních a mykotických (prokázaných či pravděpodobných) infekcí před substituční imunoglobulinovou terapií a po ní.
Mezi další cíle patřilo porovnání SCIG a IVIG z řady hledisek:
Do studie byli zařazeni pacienti starší 18 let s CLL v jakékoliv fázi léčby, kterým byla IGRT podávána nejméně 3 měsíce a zároveň nedostávali konkomitantní imunosupresivní medikaci mimo terapii CLL. Výběr mezi SCIG a IVIG byl v kompetenci ošetřujícího lékaře, hodnocení koncentrace Ig v séru pak proběhlo do 3 měsíců před zahájením terapie (baseline) a poté 3., 6. a 12. měsíc během IGRT. IVIG byly podávány každé 3 nebo 4 týdny.
Analyzována byla data celkem 116 pacientů s mediánem věku 69 let, z 54 % šlo o muže. Medián doby od diagnózy CLL k zahájení IGRT byl 10 let, zároveň 91 % pacientů již bylo po alespoň jedné linii léčby CLL, z toho 78 % byla podávána monoklonální protilátka anti-CD20, 25 % užívalo ibrutinib a 3,4 % dostávalo venetoklax. Z hlediska prognostických faktorů mělo 16 % pacientů mutaci či deleci TP53 a 48 % nemutovaný IGVH.
Ve skupině IVIG bylo zahrnuto 49 nemocných, ve skupině SCIG 88 pacientů včetně 28, u kterých proběhl switch z IVIG. Obě skupiny byly z hlediska klinických i biologických faktorů srovnatelné, s výjimkou věku (účastníci dostávající SCIG byli starší). Podávány byly 2 formy SCIG, a to 16% formulace a 20% formulace. Medián měsíční dávky imunoglobulinů činil 15,0 g/l u IVIG a 18,8 g/l u SCIG (p < 0,0001).
Koncentrace IgG v séru se zvýšila u obou skupin, nicméně při měření v 6. a 12. měsíci byla vyšší u pacientů, kterým byly podávány SCIG (medián ∼6 g/l), přičemž nebyly rozdíly mezi zvolenou formulací SCIG. Koncentrace IgA a IgM zůstaly stabilní.
Celkem bylo zaznamenáno 254 infekcí, z toho 94 % bakteriálních a 6 % mykotických. Nejčastěji šlo o respirační infekce včetně pneumonie. Počet infekcí u SCIG skupiny během léčby poklesl (z 2,59 na 1,42 události/pacientorok), naopak u IVIG skupiny stoupl (z 2,31 na 3,14 události/pacientorok). Kumulativně se první infekce vyskytla významně později u jedinců, kteří po 6 měsících terapie dosáhli koncentrace IgG > 6 g/l.
Celkem 71 % pacientů ukončilo terapii IVIG, a to z důvodu přechodu na SCIG pro rekurentní infekce (83 %), úmrtí (13 %) či reakce na infuzi (4 %). Účastníci, kteří přešli na SCIG, následně byli schopni dosáhnout vyšších koncentrací IgG (po alespoň 6 měsících podávání) než ti, kteří na IVIG zůstali. Ve skupině SCIG terapii ukončilo 36 % nemocných, a to pro úmrtí (81 %) a opakované lokální reakce (19 %). Žádný z účastníků nepřešel ze subkutánní formy na intravenózní.
Z hlediska bezpečnosti byla IGRT obecně dobře tolerovaná, nežádoucí příhody spojené s infuzí se vyskytovaly častěji u pacientů na terapii IVIG. Četnost hematomů nebyla u nemocných na terapii ibrutinibem v kombinaci IGRT zvýšená.
Pacienti na terapii subkutánními imunoglobuliny v porovnáním s intravenózními dosáhli v retrospektivní observační studii vyšších koncentrací IgG v séru, menšího počtu nežádoucích příhod a nižšího výskytu infekcí, zejména pokud IgG v séru dosáhl ≥ 6 g/l.
(jala)
Zdroj: Visentin A., Molinari M. C., Pravato S. et al. A retrospective study on the efficacy of subcutaneous immunoglobulin as compared to intravenous formulation in patients with chronic lymphocytic leukemia and secondary antibody deficiency. Curr Oncol 2022; 30 (1): 274−283, doi: 10.3390/curroncol30010022.
