Ve dříve publikované dvojitě zaslepené klinické studii fáze III byla prokázána noninferiorita denosumabu v porovnání s kyselinou zoledronovou v rámci oddálení vzniku první SRE u pacientů s metastatickými solidními tumory (kromě nádorů prostaty a prsu) nebo mnohočetným myelomem. V této studii bylo současně u obou skupin pozorováno obdobné celkové přežití. Explorativní analýza dat z této studie se soustředila na porovnání celkového přežití při podávání denosumabu a kyseliny zoledronové u podskupiny pacientů s karcinomem plic.
Pacienti byli randomizováni v poměru 1 : 1 k terapii denosumabem v dávce 120 mg podávaným subkutánně 1× měsíčně (s intravenózní infuzí placeba) nebo k terapii kyselinou zoledronovou v dávce 4 mg podávanou 1× měsíčně intravenózně (spolu se subkutánní injekcí placeba). Dávka kyseliny zoledronové byla upravena podle případné renální insuficience, pacientům byla doporučena denní suplementace vitaminu D a vápníku. Do explorativní analýzy byly zařazeny výsledky 811 pacientů s karcinomem plic, z nichž 411 užívalo denosumab.
Z hlediska základních klinických a demografických parametrů byly obě skupiny podobné. Většina pacientů (89 %) podstoupila již dříve systémovou onkologickou léčbu. Více než 80 % pacientů v obou skupinách mělo diagnostikováno NSCLC, přičemž více než polovina adenokarcinom plic a přibližně čtvrtina spinocelulární karcinom.
Podávání denosumabu bylo spojeno se signifikantním zlepšením mediánu doby celkového přežití v porovnání s kyselinou zoledronovou u pacientů s jakýmkoliv typem karcinomu plic (8,9 vs. 7,7 měsíce; poměr rizik [HR] 0,80; 95% interval spolehlivosti [CI] 0,67–0,95; p = 0,01). Delší přežití bylo pozorováno i při úpravě analýzy podle relevantních vstupních kovariátů (věk, pohlaví, čas od diagnózy do rozvoje prvních metastáz, kostních metastáz a viscerálních metastáz, status ECOG) i podle stratifikačních faktorů (předchozí SRE a systémová onkologická léčba).
Signifikantně delší celkové přežití při podávání denosumabu v porovnání s kyselinou zoledronovou bylo pozorováno také u pacientů s viscerálními metastázami (7,7 vs. 6,4 měsíce; HR 0,79; 95% CI 0,63–0,98; p = 0,03) a u pacientů s NSCLC (9,5 vs. 8,0 měsíců; HR 0,78; 95% CI 0,65–0,94; p = 0,01). U pacientů s malobuněčným karcinomem plic (SCLC) byl rozdíl numericky odlišný, ale nedosáhl statistické významnosti (7,6 vs. 5,1 měsíce; HR 0,81; 95% CI 0,52–1,26; p = 0,36). V rámci histologických subtypů NSCLC byl pozorován signifikantní efekt denosumabu na přežití u pacientů se spinocelulárním karcinomem (8,6 vs. 6,4 měsíce; HR 0,68; 95% CI 0,47–0,97; p = 0,035). U pacientů s adenokarcinomem plic bylo celkové přežití v obou skupinách obdobné (9,6 vs. 8,2 měsíce).
Celková incidence nežádoucích příhod byla mezi skupinami vyvážená. Závažné nežádoucí příhody se objevily u 66 % na denosumabu a 72,9 % na kyselině zoledronové, přičemž kumulativní incidence osteonekrózy čelisti byla v obou skupinách obdobná (0,7 vs. 0,8 %). Ve skupině na denosumabu byla pozorována hypokalcémie u 8,6 % pacientů v porovnání s 3,8 % na kyselině zoledronové.
Z výsledků explorativní analýzy vyplynulo, že podávání denosumabu bylo v porovnání s kyselinou zoledronovou spojeno se signifikantním prodloužením přežití u většiny sledovaných skupin pacientů. Z hlediska bezpečnosti byla terapie denosumabem i kyselinou zoledronovou srovnatelná.
(holi)
Zdroj: Scagliotti G. V., Hirsh V., Siena S. et al. Overall survival improvement in patients with lung cancer and bone metastases treated with denosumab versus zoledronic acid: subgroup analysis from a randomized phase 3 study. J Thorac Oncol 2012; 7 (12): 1823–1829, doi: 10.1097/JTO.0b013e31826aec2b.
