K nejčastějším obavám rodičů v souvislosti s očkováním patří bezpečnost a význam vakcín. Nemoci, kterým se dá předcházet očkováním, se v současnosti vyskytují mnohem méně než kdysi – a právě to v rodičích vzbuzuje otázky o nutnosti očkování. Jaké postoje rodičů jsou nejčastější a jak by měli lékaři s rodiči komunikovat?
Jedním z faktorů přispívajících k formování obecného názoru na očkování dětí je interakce mezi pediatry a rodiči. V rámci dobře fungující spolupráce je možné vést věcnou debatu o obavách souvisejících s vakcinací, které vyjadřují rodiče s převážně kladným přístupem k očkování, i motivovat váhající rodiče. Nevhodně pojatá komunikace může být naopak impulzem nejen k odmítání očkování, ale také k celkové nespokojenosti s poskytovanou péčí. Autoři článku zveřejněného v časopisu BMC Pediatrics vyhledali relevantní materiály v databázích Medline, PsycINFO, CINAHL a Embase a rozdělili rodiče do 5 skupin podle jejich postoje k vakcinaci:
Přestože by se lékaři při komunikaci s jednotlivými skupinami měli soustředit na různé cíle, společným prvkem je budování vzájemného vztahu a respektování dotazů i obav, jež rodiče vysloví. V případě váhajících či odmítajících rodičů by lékaři měli přijmout roli průvodce a pokusit se zjistit co nejvíce detailů o motivaci rodičů k danému postoji. Vyhýbat by se měli direktivnímu přesvědčování a kontroverzním debatám.
Autoři článku prezentují rámcová doporučení, která lékařům usnadní komunikaci s rodiči, a to jak s ohledem na obsah, tak na formu sdělení. Hlavními cíli tohoto rámce, který by měl být akceptovatelný pro všechny zdravotníky, jsou:
Nevhodně pojatá komunikace ze strany lékaře často rodiče utvrdí v jejich odmítavém postoji. Direktivně pojatá konverzace mívá kořeny v domnění zdravotníků, že odmítavé či váhavé postoje rodičů pramení z neznalosti, která může být napravena přesvědčováním. Takový postup je ovšem kontraproduktivní, jelikož nezohledňuje širokou škálu důvodů, které rodiče vedou k negativnímu postoji k očkování. Pro rodiče je navíc mnohdy důležitější důvěra v toho, kdo jim informace poskytuje, než to, co se jim snaží sdělit.
Budovat důvěru není možné bez toho, aby lékař s rodičem (a jeho dítětem) strávil dostatek času, naslouchal mu, akceptoval jeho případné obavy a poskytl mu dostatečně důvěryhodné a relevantní informace. Za zcela nefungující přístup lze považovat takové chování lékaře, kterým dává rodičům najevo nedůležitost rozhovoru a při konverzaci se věnuje například administrativě. Stejně nepatřičné je používání výrazů, kterým rodič nerozumí, a zlehčování tématu.
Naopak naslouchat, co přesně považují rodiče na očkování za problematické, a hovořit s nimi o přínosech i rizicích očkování je správnou cestou. Právě rizikům vakcinace by se lékaři při hovoru s rodiči neměli úmyslně vyhýbat. Informovat jak o běžných, tak o vážných nežádoucích účincích, které se vyskytují ve velmi malé míře, pomůže nastolit atmosféru otevřené komunikace. Rodiče problematiku bezpečnosti vakcín a nežádoucích účinků lépe pochopí, když lékař uvede konkrétní čísla, například kolik dětí z 1000 má po vakcinaci dané nežádoucí účinky.
Motivační rozhovor, na rozdíl od direktivního stylu komunikace, se dobře uplatňuje zejména v případech, kdy rodiče nejsou zpočátku přístupni ke změně postoje. Motivační hovory by měly zahrnovat mimo jiné otázky, díky kterým lékař rozpozná prostor pro změnu názoru. To mu umožní zvolit další vhodné nástroje a podpořit tak rozsah očkování.
(pak)
Zdroj: Leask J., Kinnersley P., Jackson C. et al. Communicating with parents about vaccination: a framework for health professionals. BMC Pediatr 2012; 12: 154, doi: 10.1186/1471-2431-12-154.
