Postoj rodičů k očkování dětí ovlivňuje řada faktorů – vhodná komunikace proto hraje zásadní roli

Předmětem rozboru bylo 34 studií zveřejněných v letech 1994−2014, které zahrnovaly 1997 zúčastněných. Rozbor měl mimo jiné osvětlit rozhodovací proces, kterým rodiče procházejí, když zvažují, zda své dítě nechají očkovat, či nikoliv.

Dva odlišné postoje k očkování

Identifikovány byly dva přístupy k rozhodovacímu procesu – aktivní a pasivní. Ukázalo se, že postoj není v čase neměnný – někteří rodiče zastávali v různých obdobích různé postoje.

Aktivní přístup

Pro rodiče spadající do této kategorie byly typické následující charakteristiky:

• Věnovali se úvahám nad přínosy a riziky očkování.
• Zvažovali rizika nákazy a závažnost onemocnění.
• Zohledňovali názory a zkušenosti druhých.
• Uvažovali o společenském aspektu očkování (pocit zodpovědnosti, strach z reakcí okolí).

Nevědomost a zkreslené informace ovlivňují postoj

Mezi rodiče s aktivním postojem patří i ti, kteří svůj životní styl považují za součást ochrany dětí před danou nákazou. Pokud jejich děti nenavštěvují jesle či mateřskou školu, rodiče očkování nepovažují za nutné, jelikož jejich potomci nejsou vystaveni riziku nákazy v dětském kolektivu. To ovšem ukazuje, že představy rodičů o principu očkování a fungování imunitního systému neodpovídají současným poznatkům na poli vakcinace. Důkazem může být i jejich názor, že pokud dítě onemocní například spalničkami či příušnicemi, posílí to jeho imunitní systém a pro dětský organismus je to přínosnější než očkování. Toto zjištění jasně naznačuje nutnost vhodné edukace lékařem.

Negativní vnímání tlaku k očkování

V neposlední řadě se do postoje k očkování promítá pocit povinnosti jednat v souladu se zaběhnutými normami a snaha vyvarovat se odsouzení, pokud rodiče mají na očkování odlišný názor než odborná veřejnost. Někteří také vnímají tlak, aby očkováním přispěli ke kolektivní imunitě.

Pasivní přístup

Ve skupině s tímto postojem rodiče spojovaly následující charakteristiky:

• Vyhovovalo jim, že splní předepsaná pravidla či obecná doporučení.
• Očkování považovali za rutinu a za žádoucí akt.
• Jednali v souladu s rozhodnutím někoho dalšího (v případě očkování i neočkování), a měli tak pocit, že není třeba učinit vlastní rozhodnutí.

Co oba tábory spojuje?

Očkování vnímají rodiče z obou skupin také jako otázku důvěry – v ošetřujícího lékaře, v informace, které poskytuje on i výrobci očkovacích látek. Mezi faktory, jež nepříznivě ovlivňují tento aspekt rozhodovacího procesu, patří:

• nedostatek času, který lékař tématu očkování věnuje,
• absence diskuse s rodiči,
• zavádějící informace zveřejňované v médiích,
• pocit nátlaku na provedení očkování.

Závěr

Autoři přehledu konstatovali, že v analyzovaných materiálech převládal ve sledovaném období aktivní přístup rodičů k očkování. Připisují to tehdy zveřejňovaným informacím o možné souvislosti očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám s rozvojem autismu, které obecně vyvolaly kritický přístup k vakcinaci.

Diskuse

Rozbor způsobů vnímání vakcinace, který prezentovaný přehled přináší, je přínosný pro pochopení pohledu laické veřejnosti na očkování dětí. Právě lepší porozumění přístupu rodičů je základem pro efektivní komunikaci o významu očkování a podporu angažovanosti ve věci vakcinace dětí. Tu odborníci u rodičů preferují před pouhou akceptací očkování bez dalšího zájmu o problematiku. Ukazuje se však, že pro některé rodiče je náhled do tématu vakcinace příliš náročným úkolem. Zásadní roli proto hraje styl komunikace lékaře s rodiči i obecná edukace:

1. Komunikace musí být přizpůsobena schopnostem rodičů a konkrétní situaci.
2. Direktivní komunikace sice může vést k větší proočkovanosti, nepřispívá ale k aktivnímu zapojení rodičů do rozhodovacího procesu a pochopení souvislostí.
3. Diskuse, otevřená komunikace a nastolení partnerské atmosféry mezi rodičem a lékařem se kladně promítá do přístupu k očkování na individuální i kolektivní úrovni.

(pak)

Zdroj: Forster A. S., Rockliffe L., Chorley A. J. et al. A qualitative systematic review of factors influencing parents’ vaccination decision-making in the United Kingdom. SSM Popul Health 2016 Dec; 2: 603−612, doi: 10.1016/j.ssmph.2016.07.005.