V posledních dekádách v řadě rozvinutých zemí poněkud klesá původně vysoká proočkovanost. Přibývá rodičů s rezervovaným postojem vůči vakcinaci jejich dětí. Podíl na kolektivní imunitě by mohl být jedním z přesvědčivých argumentů ve prospěch očkování.
Termín kolektivní imunita je v různém významu používán více než sto let. Zásadním přínosem pro pochopení pojmu byla v 70. letech 20. století práce Gordona Smitha a následně Klause Dietze. Matematickými metodami ukázali, jak v závislosti na proočkovanosti klesá riziko šíření nákazy, jaké procento imunních jedinců zastaví epidemii a může vést k eradikaci nemoci.
Dnes je možné pro konkrétní infekci stanovit určitý práh proočkovanosti, při kterém lze považovat společnost za imunní vůči nákaze. Avšak kolektivní imunita může být nepříznivě ovlivněna např. heterogenním osídlením území, migrací, distribucí vakcíny nebo rychlostí navozené imunity. Proto je vypočtený práh hodnota teoretická, v praxi bývá cílem plošné vakcinace 100% proočkovanost s vědomím, že se jedná o hodnotu ideální, prakticky nedosažitelnou.
Příkladem může být zavedení složky namířené proti bakterii Haemofilus influenzae skupiny b do pravidelného očkování dětí. Opatření vedlo k významnému poklesu invazivních hemofilových onemocnění, a to nejen u očkovaných, ale i u dalších, neočkovaných věkových skupin. Obdobný efekt byl pozorován u pneumokokových nákaz, kdy z kolektivní imunity navozené pneumokokovou vakcínou profitují i neočkovaní jedinci.
Při vysoké proočkovanosti společnost postupně zapomíná na epidemie infekce, jak probíhaly před zavedením plošné vakcinace. Riziko očkování se zdá být větší než riziko onemocnění. Proočkovanost pak poněkud klesá, nesporně i vlivem médií a „pseudovědecké“ literatury. Lokální epidemie v některých oblastech a sociálních skupinách jsou následkem zhoršené kolektivní imunity, mohou však vést k opětovnému vzestupu proočkovanosti.
Studie provedená v americkém státě Michigan ukázala, že geografický výskyt pertuse významně koreluje s místy menší proočkovaností. Ačkoli je průměrně očkováno přes 93 % dětí, v některých lokalitách klesá proočkovanost až k 82 %, např. z náboženských nebo socioekonomických důvodů. Místní zhoršení kolektivní imunity je jednoznačně spojeno s vyšším rizikem epidemie pertuse (Omer 2008).
Dalším ukázkovým příkladem je lokální epidemie planých neštovic na základní škole v severní části australského Melbourne. Vedení školy bylo známo tolerantním postojem k očkování, což vedlo ke koncentraci neočkovaných dětí a tím k výraznému lokálnímu narušení kolektivní imunity. Proočkovanost ve škole klesla na 75 %, ačkoli v dané městské čtvrti běžně dosahuje 94 %. V takto vzniklé vnímavé skupině se infekce bleskově šíří − po kontaktu s planými neštovicemi onemocnělo 80 z 320 dětí navštěvujících tuto školu.
Mezi lidmi s rezervovaným postojem k očkování lze identifikovat dvě skupiny. Jedná se o menší část zapřisáhlých odpůrců, kteří se vyhýbají očkování za každou cenu. Větší část však představují lidé zvýšeně citliví k domnělým či skutečným rizikům vakcinace. Často jsou ovlivněni literaturou pochybné kvality, mediálním strašením a lživými zprávami ze sociálních sítí. Zde je namístě racionální argumentace, případně s odkazy na kvalitní zdroje informací. Jedním z argumentů použitelných pro podporu očkování je apel na altruismus, osobní zodpovědnost a solidaritu s ostatními v rámci kolektivní imunity.
V roce 2012 se proto autoři článku v časopisu Pediatrics zabývali otázkou, zda při rozhodování o očkování svého dítěte berou rodiče v potaz kolektivní imunitu. Jedná se o metaanalýzu studií dostupných v literatuře, přičemž zařazeno bylo 29 prací. Ty byly založeny na dotazníkových průzkumech či na rozhovorech s rodiči, jedna studie čerpala informace z online fóra, kde se rodiče zapojili do diskuze na téma očkování.
V 6 studiích alespoň jeden z rodičů spontánně zmínil kolektivní imunitu jako jeden z argumentů ve prospěch očkování. Ve 2 dalších studiích rodiče vždy vyjádřili souhlasné stanovisko, pokud bylo téma kolektivní imunity zmíněno při rozhovoru. Pokud se jedná o kvantitativní vyjádření „síly“ argumentu, v jedné studii 90,2 % respondentů vyjádřilo souhlas s tvrzením, že „rodiče, kteří nenechají očkovat své děti, vystavují ostatní riziku“.
Ve 2 kvalitativních studiích byla kolektivní imunita hodnocena jako jeden z motivačních faktorů pro očkování. Naproti tomu další studie, zaměřená na očkování proti chřipce, uzavírá rozhodnutí stran vakcinace jako čistě osobní záležitost, kdy rodiče nebrali v potaz možný benefit pro ostatní, zejména seniory.
Ve 2 dalších studiích uvedlo 1 %, resp. 6 % rodičů kolektivní imunitu coby odpověď na otevřenou otázku typu „jaký je nejdůležitější důvod pro očkování vlastních dětí“. V další studii byla pro 37 % rodičů „prevence nemoci ve společnosti“ druhým nejdůležitějším důvodem očkování, hned po ochraně vlastního dítěte.
Jak zmiňují autoři analýzy, řada rodičů v rozvinutých zemích (Spojené státy americké, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland) nemá valnou představu o konceptu kolektivní imunity. Na opačném pólu pak stojí lidé dobře informovaní o fungování vakcinace a jejím dopadu na společnost − v jedné ze studií třetina respondentů spontánně zmínila kolektivní imunitu jako důležitý přínos očkování.
Mezi odmítači očkování je řada rodičů, kteří se považují za velmi zodpovědné. Zajímají se a aktivně se zapojují do dění v komunitě a ve společnosti. Jestliže nevidí individuální benefit očkování pro své dítě, mohl by u nich dobře fungovat apel na solidaritu s ostatními a zdůraznění přínosu očkování pro společnost jako celek.
(thr)
Zdroje:
1. Quadri-Sheriff M., Hendrix K. S., Downs S. M. et al. The role of herd immunity in parents’ decision to vaccinate children: a systematic review. Pediatrics 2012; 130 (3): 522−530, doi: 10.1542/peds.2012-0140.
2. Fine P., Eames K., Heymann D. L. "Herd immunity": a rough guide. Clin Infect Dis 2011; 52 (7): 911−916, doi: 10.1093/cid/cir007.
