Jacqueline Noonanová se narodila 28. října 1928 v americkém Burlingtonu ve státě Vermont. Již v 5 letech se rozhodla stát lékařkou a pracovat s dětmi. Od 28 let se jako atestovaná pediatrička věnovala kardiologii až do svého odchodu do důchodu v roce 2007, byť i poté zůstávala dále aktivní. Zemřela nedávno, 23. července 2020, ve věku nedožitých 92 let.
Během své práce na Iowské univerzitě, kde se dr. Noonanová věnovala srdečním katetrizacím, si všimla, že někteří dětští pacienti s vrozenou srdeční vadou mají zároveň další vrozené anomálie. Protože byla velmi pečlivá a systematická, zavedla si systém kartiček, kam si znamenala údaje o porodu, rodinnou anamnézu a klinickou charakteristiku každého z pacientů. Následně si prošla kartičky 835 dětí, které sledovala v období od července 1959 do června 1961, a zjistila, že v případě výskytu valvulární stenózy plicnice mají pacienti často podobný – typický – vzhled obličeje.
Svá zjištění autorka prezentovala v roce 1962 na pediatrickém kongresu v Cincinnati, kde poprvé popsala typický fenotyp pacientů jako tzv. mužský Turnerův syndrom s normálním karyotypem: nízký vzrůst, široký kořen nosu, lehká mentální retardace, ptóza víček, nesestouplá varlata a malformace skeletu. Po 6 letech dalšího výzkumu publikovala článek, kde ke klasickým projevům dále řadí exoftalmus, nízko posazené uši, kudrnaté vlasy, krátký krk, deformitu lokte (cubitus valgus) a kožní řasu na krku (pterygium colli).
Podle klinického fenotypu se předpokládá, že prvním dokumentovaným pacientem se syndromem Noonanové byl již v roce 1883 jistý 20letý Estonec.
Tento nově popsaný syndrom stále neměl svůj název a byl opisován jako „široký kořen nosu s turnerovským fenotypem“. Jméno postupně získal až díky doktoru Johnu Opitzovi, kterého dr. Noonanová učila na univerzitě ještě jako studenta. Ten později často používal pojem „pacient se syndromem Noonanové“, který však nikdo neznal. Jednalo se o neoficiální pojmenování a sama Jacqueline Noonanová tento pojem nepoužívala až do roku 1972, kdy se po prezentaci syndromu na kongresu dětských endokrinologů údajně jeden lékař z publika dotázal: „A kdo je vůbec ta Noonanová?“ Budoucí dlouholetá předsedkyně Americké pediatrické společnosti se postavila se slovy: „Já.“
Již od počátku dr. Noonanová předpokládala na základě svých pozorování genetický podklad tohoto onemocnění. Avšak až s rozvojem molekulární genetiky se podařilo v roce 2001 identifikovat na dlouhém raménku 12. chromosomu mutaci v genu PTPN11, který je významný pro signalizací pomocí kinázy Ras-MAPK. Další práce však ukázaly, že se nejedná o onemocnění způsobené patogenními variantami pouze jednoho genu, a v následujících letech byla objevena řada dalších kauzálních genů.
(zem)
Zdroj: Miller B. S. The history of Noonan syndrome. Ped Endocrinol Rev 2019; 16 (Suppl. 2): 424−427, doi: 10.17458/per.vol16.2019.m.historynoonan.
