Idiopatická plicní fibróza představuje specifickou formu chronické progredující intersticiální pneumonie nejasné etiologie řadící se mezi obvyklé intersticiální pneumonie. Onemocnění se objevuje primárně u dospělých pacientů, přičemž většina je starších 50 let. U jedinců mladších 45 let nebylo onemocnění dosud popsáno. Postiženi jsou častěji muži. IPF postihuje pouze plíce, diagnóza se stanovuje per exclusionem.
Prevalence IPF se celosvětově pohybuje v rozmezí 2–29/100 000 obyvatel, v České republice je podle epidemiologických studií prevalence 7/100 000 obyvatel. Celosvětově onemocněním trpí asi 5 milionů lidí, z toho asi 110 tisíc na evropském kontinentu. Většinou se objevuje sporadicky, familiární případy výskytu jsou vzácné, činí odhadem 5 %. Nejpravděpodobnější formou přenosu je autosomálně dominantní forma s rozdílnou penetrancí.
Etiopatogeneze onemocnění je komplexní, mezi rizikové faktory patří expozice tabákovému kouři, prachům s obsahem kovů a kamenů, expozice živočišným a rostlinným antigenům, ale také prachu z borovicového dřeva a virovým antigenům (CMV, EBV, viry influenzy, viry hepatitidy B a C).
Pro idiopatickou plicní fibrózu je charakteristický plíživý a pozvolný nástup klinických příznaků, mezi něž patří chronická námahová dušnost, snadná unavitelnost, kašel a v pozdějších fázích cyanóza při hypoxémii. Onemocnění může být komplikováno akutními exacerbacemi se zhoršením klinických příznaků. U 75 % pacientů jsou při vyšetření přítomné typické projevy v podobě paličkovitých prstů s nehty ve tvaru hodinových sklíček a krepitu nad bazemi plic při auskultaci.
Funkčně je onemocnění charakterizované restrikční ventilační poruchou. Zásadní úlohu v diagnostice zastává výpočetní tomografie hrudníku s vysokým rozlišením (HRCT). Mezi další diagnostické metody patří bronchoalveolární laváž, která by měla být provedena u každého pacienta s podezřením na toto onemocnění, plicní biopsie je naopak indikovaná pouze při diagnostických rozpacích v rámci klinického a zobrazovacího vyšetření.
Onemocnění je charakterizované progredujícím průběhem se střední dobou přežití 2,5–3 roky. Terapie v posledních letech zaznamenala zásadní změny, pacienti byli primárně léčeni kortikosteroidy, imunosupresivy a popřípadě N-acetylcysteinem, tyto léčebné metody však byly shledány jako neúčinné, někdy dokonce i škodlivé, a proto nejsou u pacientů s idiopatickou plicní fibrózou doporučené. Pozornost se tak nyní soustřeďuje na léky ze skupiny antifibrotik, jež svým působením zpomalují progresi onemocnění.
Pirfenidon byl Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v USA označen jako průlomový lék v terapii IPF. Jedná se o látku, která byla objevena již před několika desítkami let, v terapii progredujícího onemocnění plic je však v České republice dostupná teprve od roku 2011. Její mechanismus účinku je komplexní a není zcela objasněn. Pirfenidon snižuje produkci fibroblastů a cytokinů asociovaných s procesem fibrózy a je indikovaný pro pacienty s mírnou až středně závažnou IPF (hrazen je však pouze u nemocných s forsírovanou vitální kapacitou plic [FVC] 50–90 %). Lék se podává v dávce 3 kapslí 3× denně (celková denní dávka 2403 mg).
Mezi léčiva účinkující v terapii IPF patří též nintedanib, inhibitor tyrosinkinázy cílený na receptory VEGFR, FGFR a PDGFR. V současnosti probíhají klinické studie hodnotící další potenciální antifibrotické léky.
Pro pacienty se zátěžovou či klidovou hypoxémií je doporučena dlouhodobá domácí oxygenoterapie, pro vybrané jedince může být doporučena transplantace plic. Nezastupitelnou úlohu zastává taktéž plicní rehabilitace s cílem zlepšit funkční výkonnost a zmírnit dušnost.
Idiopatická plicní fibróza představuje vzácné, ale závažné onemocnění plicní tkáně postihující primárně dospělé pacienty. V současné době je nevyléčitelné, léky první volby zpomalujícími progresi onemocnění jsou antifibrotika pirfenidon a nintedanib. Pro zvýšení šance na delší přežití je však klíčová včasná diagnostika spojená se zahájením antifibrotické terapie.
(holi)
Zdroj: Vašáková M. Aktuální farmakoterapie idiopatické plicní fibrózy. Klinická farmakologie a farmacie 2016; 30 (1): 30–34.
