MDS zahrnuje heterogenní skupinu maligních poruch krvetvorných kmenových buněk. Pro onemocnění jsou charakteristické dysplastické změny v kostní dřeni a narušená hematopoeza, což se projevuje cytopenií různého stupně v jedné či více liniích krevních buněk. Nejčastěji pozorovanou cytopenií je anémie, a většina pacientů tak v průběhu onemocnění potřebuje nejméně jednu transfuzi erytrocytů.
Transfuze červených krvinek jsou u pacientů s MDS nezbytnou podpůrnou terapií, mohou však vykazovat nežádoucí účinky, například vytvoření aloprotilátek proti antigenům krevních skupin. U některých jiných onemocnění s transfuzní závislostí, jako jsou například hemoglobinopatie typu srpkovité anémie či beta-talasémie, se často profylakticky testují antigeny nad rámec AB0 a Rh faktoru, neboť bylo prokázáno, že podání erytrocytů s co nejlépe odpovídajícím profilem antigenů snižuje frekvenci aloimunizace.
Celkové riziko vzniku aloprotilátkové odpovědi u příjemce erytrocytové transfuze v jakékoliv indikaci se pohybuje přibližně mezi 2 a 9 %. U pacientů s MDS však byl pozorován vyšší výskyt této komplikace (12–27 %). Rozvinutí aloprotilátek má zejména u nemocných s chronickou potřebou transfuzí klinický význam, neboť zvyšuje zátěž laboratoří, riziko prodlení kvůli hledání kompatibilních transfuzních jednotek a u pacienta také stoupá riziko hemolytické reakce. Byla pozorována rovněž asociace mezi vznikem aloprotilátek a autoprotilátek a vyšší potřeba transfuzí u pacientů, kteří aloprotilátky rozvinuli.
Prezentovaná studie si proto dala za cíl identifikovat faktory spojené s aloimunizací a prozkoumat její klinický dopad.
Do retrospektivní kohortové studie bylo zahrnuto 429 dospělých pacientů sledovaných v rámci švédského registru MDS vedeného při Karolinské univerzitě, jimž bylo onemocnění diagnostikováno v letech 2003–2017. Byla získána data o proběhlých transfuzích a imunohematologických parametrech. Pro analýzu potenciálně souvisejících rizik byl použit Coxův model proporcionálních rizik. Míra transfuzí po zjištěné aloimunizaci byla stanovena pomocí Poissonovy regrese s fixním efektem, posttransfuzní nárůst hemoglobinu před aloimunizací a po ní byl porovnán s využitím regresních metod se smíšenými efekty.
Kohortě 429 pacientů (59,7 % mužů, medián věku v době diagnózy 73 let) bylo v průběhu 1272 pacientoroků sledování podáno 21 224 jednotek červených krvinek. Aloprotilátky proti erytrocytům byly zjištěny u 50 pacientů (11,7 %). Medián doby do prvního výskytu aloprotilátek činil 12,0 měsíců (mezikvartilové rozpětí [IQR] 2,6–25,7) od prvního podání transfuze erytrocytů, medián počtu podaných transfuzí do výskytu protilátek byl 12 (IQR 6–26). Ve většině případů (n = 42) se jednalo o jedinou protilátku, u 5 pacientů byly detekovány 2 a u 3 pacientů 3 protilátky. Celkem 5 nemocných posléze rozvinulo další aloprotilátky s mediánem 10,2 měsíce (IQR 5,0–21,8) od první detekce.
S aloimunizací byly nezávisle asociovány ženské pohlaví (poměr rizik [HR] 2,02; 95% interval spolehlivosti [CI] 1,08–3,78) a pozitivní výsledek přímého antiglobulinového testu (HR 9,72; 95% CI 5,31–17,74). Přímý antiglobulinový test se provádí při klinickém podezření na hemolýzu nebo jako součást identifikace protilátek. V průběhu sledování byl proveden u méně než poloviny pacientů (n = 194). V aloimunizované skupině byl počet testovaných i nemocných s pozitivním výsledkem dle očekávání vyšší oproti skupině pacientů, kteří protilátky nerozvinuli.
Frekvence transfuzí po aloimunizaci vzrostla přibližně o třetinu (poměr incidencí [IRR] 1,33; 95% CI 0,98–1,80). Transfuzní zátěž těchto pacientů stoupla v průměru z 1,9 jednotky erytrocytů na osobu za měsíc před detekcí aloprotilátek na 3,1 jednotky po aloimunizaci. Přírůstek hemoglobinu získaný po aplikaci 1 transfuzní jednotky červených krvinek byl po aloimunizaci průměrně o 1,4 g/l nižší než před ní (95% CI 0,52–2,28; p = 0,002).
Aloimunizace vůči antigenům krevních skupin u pacientů s myelodysplastickým syndromem, jimž byly pravidelně podávány transfuze erytrocytů, se pojila s ženským pohlavím, pozitivním výsledkem přímého antiglobulinového testu, zvýšenou potřebou transfuzí a nižším nárůstem koncentrace hemoglobinu po transfuzi. Tyto výsledky naznačují potřebu dalšího výzkumu, který by zhodnotil klinický význam preventivního testování antigenů krevních skupin nad rámec rutinního stanovení u nemocných s MDS.
(este)
Zdroj: Rydén J., Clements M., Wikman A. et al. Red blood cell alloimmunization in myelodysplastic syndromes: associations with sex, DAT-positivity, and increased transfusion needs. Transfusion 2023; 63 (11): 2040–2051, doi: 10.1111/trf.17562.
2007-CZ-2400021
Zkrácenou informaci o přípravku naleznete zde.
