Období nastupující dospělosti je psychosociologický termín ustanovený od konce 90. let 20. století. Přechodová fáze mezi adolescentním a dospělým věkem je obvykle ohraničena věkem 16–24 (25) let. V tomto čase dochází ke klíčovému procesu dospívání, který však rozhodně není lineární a jednoduchý.
Navíc se fáze nastupující dospělosti v současné společnosti podle mezinárodních dat prodlužuje a není výjimkou, že i lidé ve věku okolo 30 let stále bydlí se svými rodiči. Obzvláště těžké je toto období pro jedince trpící psychickými poruchami − významná část jich navíc vzniká de novo právě během něho. Psychiatrie přechodového věku neboli transition psychiatry je přitom v rámci svého vývoje teprve na samém počátku, a to zejména kvůli oddělenému vývoji psychiatrie dětského a dospělého věku.
Psychiatrie dětského a dorostového věku vznikala v období mezi světovými válkami a postupem času získala mezinárodní renomé. Problémem současnosti není nedostatečná péče v oboru psychiatrie dětského a dorostového věku, ale moment přechodu do psychiatrie dospělého věku. Péče dětských psychiatrů je v Česku ukončena ve věku 19 let, přičemž psychiatr pro dospělé může přijmout do péče pacienta od 15 let věku. Tato hranice se v ostatních státech mírně odlišuje, vesměs je však velmi podobná. Problematika přechodového věku přitom nemůže být ohraničena dosažením konkrétního věku.
Nezanedbatelná část adolescentních pacientů vyžaduje přechod do péče psychiatra pro dospělé. Zdá se, že mezi službami je nejlépe zajištěn přechod u onemocnění psychotického okruhu, na rozdíl od neurovývojových poruch, onemocněno neurotického okruhu a pacientů s disharmonickým vývojem osobnosti. Část mladých lidí se tak bohužel v přechodovém věku z psychiatrické péče „vytratí“, za nejvíce ohroženou skupinu jsou považovány děti v náhradní rodinné péči a ústavní výchově.
Jak už bylo zmíněno, psychiatrické služby pro děti a adolescenty se v historickém kontextu vyvíjely separátně od psychiatrie dospělých pacientů. Základním kamenem psychiatrie pro děti a adolescenty je vnímání pacienta jako součásti rodiny a s tím související léčby celku, přičemž důležitou úlohu i v rozhodujících procesech zastávají rodiče. Zatímco psychiatrie dospělého věku vnímá spíše individualitu pacienta a méně se soustředí na rodinu, což je dáno i velmi širokým záběrem tohoto oboru od psychiatrie mladých dospělých až po problematiku gerontopsychiatrie.
V Česku v současné době neexistuje samostatný obor přechodové psychiatrie, ten je však i v zahraničí teprve na počátku svého vývoje. Dobrou zprávou je, že v některých zemích již takovýto typ služby existuje, například v Austrálii, Dánsku, Velké Británii a Irsku, kde se snaží tyto nové možnosti vyzkoušet a přinést poznatky k jejich konkrétní podobě.
Jednou z nejdůležitějších oblastí je vytvoření funkčního systému přechodové psychiatrie, a to jak v rámci ambulantní, tak v rámci nemocniční sféry. V Česku máme zatím omezené znalosti o tomto procesu a podle dostupné literatury nebyla až do roku 2021 provedena studie zaměřená na problematiku přechodového věku. V současnosti je tak největším problémem přechod mezi obory psychiatrie, který většinou probíhá pouze administrativní formou, a je tak spíše „předáním“ pacienta do péče než samotným „přechodem“. Ten by měl být připravován v dostatečném předstihu, měl by do něj být zapojen pacient i jeho rodina a samozřejmostí by měla být spolupráce mezi jednotlivými odbornostmi. Podle některých odborníku je tedy lepším řešením vytvoření nového oboru než vyspravování dysfunkčního mostu mezi dvěma typy služeb.
Mezi další klíčové oblasti patří podle expertů vzdělávání specialistů s případným vytvořením nového podoboru psychiatrie přechodového věku, a to včetně intenzifikace neurobiologického výzkumu. Zlepšení vzdělávání je důležité i s ohledem na psychiatrické poruchy, které v tomto období zaznamenávají vrchol výskytu a mezi něž patří například závislosti, psychotické poruchy, sebepoškozování a suicidální jednání.
Důležité je podle expertů také zapojení psychiatrie přechodového věku do problematiky forenzní psychiatrie z důvodu vysokého rizika delikvencí a četných sociálních problémů přidružených k psychickým poruchám. Nedílnou součástí je i pomoc s přechodem do dospělosti, a to včetně zapojení do pracovního procesu a sociálního života dospělých.
Psychiatrie přechodového věku představuje dosud málo probádanou oblast duševních věd. Větší pozornosti se těší až v posledních letech, a to spíše v zahraničí. Zvládnutí přechodu z adolescence do dospělosti je přitom klíčovou součástí léčby řady duševních poruch, z nichž velká část vzniká právě v tomto kritickém období duševního vývoje.
Optimálně by přechod z péče psychiatrie dětí a adolescentů do péče dospělé psychiatrie měl představovat plánovaný proces zaměřený na potřeby mladých dospělých, který by zajistil kontinuitu péče, minimalizoval negativní dopady duševního onemocnění na kvalitu jejich života a umožnil jim využít jejich potenciál v maximální možné víře.
(holi)
Zdroje:
1. Driessen M., Fegert J. M., Freyberger H. J. et al. Transitionspsychiatrie – eine aktuelle Herausforderung. [Transition psychiatry – a contemporary challenge.] Psychiatrische Praxis 2019; 46 (3): 125–127, doi: 10.1055/a-0860-4844.
2. Fegert J. M., Hauth I., Banaschewski T., Freyberger H. J. Transition from adolescence to adulthood: the challenges to establish "transition psychiatry". European Society for Child and Adolescent Psychiatry, 2016. Dostupné na: www.escap.eu/events/past-escap-congresses/geneva/duplicate-of-madrid-keynote-and-symposiums/transitions-from-adolescence-to-adulthood-key-issue-paper
2. Zagatová V. Přechod pacientů z péče dětského a dorostového psychiatra do péče psychiatra pro dospělé pacienty. Česká a slovenská psychiatrie 2021; 117 (3): 122–130.
