Základní postavení v léčbě aktivní revmatoidní artritidy (RA) mají chorobu modifikující léky (DMARDs − disease-modifying anti-rheumatic drugs). Vedle syntetických DMARDs se v poslední době prosazují i biologická léčiva. Cílem analýzy italských autorů bylo zhodnotit ukazatele užívání biologických preparátů u dospělých pacientů s RA (perzistence na léčbě, četnost změny biologického léku a jeho spotřeba) a souvisejících výdajů na zdravotní péči (za léky, hospitalizace v nemocnici, péči u specialistů).
Jednalo se o observační retrospektivní kohortovou studii. Autoři využili údaje z italské databáze Servizio sanitario nazionale v Lombardii, Laziu a Kampánii, která zahrnovala údaje o zhruba 1,5 milionu osob. Do studie byli zařazeni pacienti starší 18 let s diagnózou RA, kteří mezi lednem 2010 a prosincem 2012 užívali alespoň jeden biologický lék. Pacienti byli sledováni od předepsání prvního biologického léčiva minimálně rok, maximálně po dobu 4 let.
Perzistence byla v rámci studie definována jako užívání stejného biologického léku jako při zahájení biologické léčby i v posledních 3 měsících sledování. Za záměnu biologického léku bylo považováno užívání jiného biologického léku v posledních 3 měsících sledování než při prvním předepsání biologického preparátu. Sledovány byly i hospitalizace (v souvislosti s RA nebo dalšími diagnózami spojenými s RA), návštěvy u specialisty, nutnost instrumentálních diagnostických metod a spotřeba léků. Analýza zahrnovala pouze biologika, která v rámci studie užívalo alespoň 90 pacientů (adalimumab: n = 144; etanercept: n = 236; infliximab: n = 94).
V prvním roce biologické léčby byla zjištěna perzistence 81 % u etanerceptu, 73 % u adalimumabu a 67 % u infliximabu. Po 4 letech biologické léčby dosáhly hodnoty perzistence 45 % u etanerceptu, 32 % u infliximabu a 29 % u adalimumabu. Etanercept vykázal nižší míru změny biologického léku v prvním (11 %) i ve druhém roce léčby (7 %) než adalimumab (18, resp. 11 %) a infliximab (15, resp. 13 %). Etanercept byl charakterizován také nejnižším počtem pacientů, u kterých bylo nutno zvýšit dávku léku (2,6 %), a nejvyšším počtem pacientů, u kterých bylo možné dávku léku snížit (10,5 %).
Průměrné náklady na léčbu u perzistentních pacientů činily 12 388 eur (14 182 eur u adalimumabu, 12 103 eur u etanerceptu a 11 002 eur u infliximabu). Náklady na léčbu u pacientů, u kterých byl biologický lék změněn již v prvním roce sledování, byly vyšší než u pacientů, u kterých ke změně nedošlo (12 710 vs. 11 332 eur).
Perzistence, změna biologického preparátu a spotřeba léků podle této studie přímo ovlivňují náklady na léčbu. U pacientů, kteří nepokračovali v původní léčbě, byly náklady na ostatní zdravotní péči zhruba 3× vyšší než u perzistentních pacientů. To by mohlo naznačovat, že perzistence na léčbě může příznivě ovlivňovat kvalitu života. Nejvyšší míra perzistence na biologické léčbě byla zjištěna u etanerceptu.
(epa)
Zdroj: Degli Esposti L., Favalli E. G., Sangiorgi D. et al. Persistence, switch rates, drug consumption and costs of biological treatment of rheumatoid arthritis: an observational study in Italy. Clinicoecon Outcomes Res 2016 Dec 21; 9: 9−17, doi: 10.2147/CEOR.S108730.
