Obecně platí, že při výběru léčby většina pacientů ocení, pokud je jim dáno na výběr více možností. Chtějí mít příležitost vyjádřit svůj názor, ačkoli značná část z nich nakonec dá přednost tomu, aby finální rozhodnutí učinil lékař. Je nicméně důležité vědět a rozumět tomu, jaké faktory hrají při výběru léčby u pacientů roli.
Biologická léčba je u pacientů s revmatoidní artritidou volena čím dál častěji. Znalosti o tom, co motivuje pacienty, aby dali přednost konkrétnímu preparátu, jsou však velmi omezené, protože výzkumy se dodnes soustředily především na to, co motivuje k výběru lékaře.
Je prokázáno, že mezi jednotlivými anti-TNF preparáty nejsou významné rozdíly v klinické účinnosti ani nežádoucích účincích. Přesto jsou však jednotlivá léčiva pacienty často vnímána dosti rozdílně. A to je důležité, protože při rozhodování hrají reference od ostatních pacientů důležitou roli.
Čím jsou ale tyto rozdíly způsobeny? Zdá se, že je to hlavně rozdílnou formou podání − injekčně nebo v infuzi. Infuze jsou pohodlnější pro pacienty, pro které je samostatná aplikace injekce problémem. Na druhou stranu se však musejí vyrovnat s jiným nepohodlím, jež představuje pravidelné dojíždění do zdravotnického zařízení a s tím spojené náklady (včetně pracovní neschopnosti).
Pokud je pacient schopen překonat nepříjemný pocit ze samostatné aplikace injekce, může profitovat ze soběstačnosti, která je typickou součástí injekční léčby. Ušetří čas i peníze, někdy však může mít potíže s nežádoucími účinky. S podkožními injekcemi těchto biologik je totiž spojeno pálení či bolest v místě vpichu, a to až u 15−20 % aplikací.
Nedávno se v USA uskutečnil výzkum, který se pokusil vnést světlo do motivace pacientů k výběru konkrétního biologika, objasnit skutečnou prevalenci nežádoucích účinků u podkožních injekcí a srovnat reference pacientů na etanercept a adalimumab. Studie byla započata se 242 pacienty, kteří poskytli vstupní data, půlroční sledování však dokončilo pouze 187 probandů.
Účastníci výzkumu se podíleli na výběru biologika, kterým budou léčeni pro revmatoidní artritidu. Ti, kteří dali přednost infuzní terapii, v 92 % případů uvedli, že mají odpor k jehlám či injekcím obecně, a v 16 %, že nejsou schopni injekci aplikovat sami sobě. U injekční skupiny činila incidence pálení a bolesti místa vpichu 70 %, 41 % pacientů mělo příznaky síly 2/10 až 5/10 (mírné) a 29 % mezi 6/10 a 10/10 (silné). Celkově jmenovalo jako hlavní nevýhodu injekčního podání biologické léčby pálení a bolest v místě vpichu nebo problém s jehlami 44 % pacientů. Po 6 měsících léčby ale kvůli bolesti v místě vpichu změnila přípravek pouhá 2 % pacientů a pouze 1 % z tohoto důvodu přešlo na infuzní podávání. To překvapivě není velký počet a zdá se, že navzdory vysoké prevalenci tyto příznaky ke změně léčby nevedou.
Medián stupně pálení a bolesti v místě vpichu činil u adalimumabu 5/10 a u etanerceptu 3/10 (p = 0,02). V multivariantní analýze byl stoupající stupeň pálení a bolesti asociován s dobou trvání revmatoidní artritidy (OR 1,26; 95% CI 1,04–1,53), mladším věkem (OR 0,69; 95% CI 0,57–0,83) a použitím adalimumabu ve srovnání s etanerceptem (OR 3,23; 95% CI 1,21–8,62).
(pez)
Zdroj: Navarro-Millán I., Herrinton L. J., Chen L. Comparative effectiveness of etanercept and adalimumab in patient reported outcomes and injection-related tolerability. PLoS One 2016 Mar 23; 11(3): e0149781; doi: 10.1371/journal.pone.0149781.
