Přestože jsou typickými rizikovými skupinami pro inkontinenci moči zejména ženy po porodu a v menopauze, tento problém se nevyhýbá ani ženám mladým − a dokonce ani sportovkyním. Plně funkční pánevní dno totiž není samozřejmostí u žádné populační skupiny, aktivní mladé nullipary nevyjímaje. Dysfunkce se nejčastěji projevuje jako stresová inkontinence moči.
Podle provedených výzkumů se ukazuje, že různé sportovní disciplíny představují různě velké riziko inkontinence. Jeden z nich zkoumal 154 sportovkyň a přinesl obzvlášť zajímavé výsledky. Celkově se prevalence inkontinence u mladých sportovkyň pohybovala kolem 28 % (od 0 % u golfistek až po 67 % u gymnastek). Ze žen, které uváděly, že jsou inkontinentní, byla u 2/3 frekvence „spíše často než vzácně“, kolem 40 % jich zaznamenalo první problémy na střední škole a 17 % již na 2. stupni základní školy.
Inkontinence moči mívá negativní dopad na kvalitu života těchto žen. Je spojena se studem, sociálními a hygienickými problémy, a dokonce i se zhoršením výkonnosti. Nejméně dvě studie navíc prokázaly, že inkontinence při sportu v mladém věku je asociovaná s klasickou inkontinencí ve vyšším věku.
Jedna z navržených hypotéz diskutuje tvrdé dopady při některých sportech, které − zejména pokud jsou opakované − mohou ovlivnit funkci pánevního dna. Fyzická aktivita sice může posílit svaly pánevního dna, protože zvýšení nitrobřišního tlaku navozuje jeho simultánní prekontrakci, jež může vést k posílení. Na druhou stranu však mohou tyto aktivity pánevní dno přetížit nebo oslabit, pokud je prekontrakce nedostatečná vůči nitrobřišnímu tlaku. Toto tvrzení je podpořeno studií na kohortě mladých nullipar se stresovou inkontinencí. 90 minut intenzivního cvičení mělo za následek nižší maximální volní kontrakci vagíny, což je marker únavy pánevního dna.
Na dysfunkci pánevního dna se také může podílet stav jednotlivých svalů. To naznačuje studie provedená u intenzivně trénujících sportovkyň s častými tvrdými dopady. Ty měly větší průměrný průměr puboviscerálního svalu, větší pokles krčku močového měchýře a větší hiatální plochu během Valsalvova manévru ve srovnání s kontrolami. Funkční význam těchto rozdílů ovšem není znám.
Podobných studií bychom mohli citovat řadu, nicméně všechny je zastřešuje zjištění, že mladé sportovkyně mají s inkontinencí skutečný problém. Unikají ovšem diagnostice, léčbě i našemu povědomí. Přitom právě jim můžeme nabídnout různá řešení.
Kromě běžných urologických vyšetření lze v těchto případech s výhodou využít neinvazivní a vypovídající screeningovou metodu − tzv. vložkový test. Zvážení vložky před a po sportovní aktivitě je jednoduchým způsobem kvantifikace úniku moči.
Hlavním prvkem léčby tohoto druhu inkontinence by měl být individuálně nastavený rehabilitační program obnovující správnou funkci pánevního dna a močového měchýře. Nejde jen o cvičení, ale při výskytu myofasciální pánevní bolesti i o další metody, jako je aplikace tepla, chladu či ultrazvuku. V případě dyssynergie svalstva se doporučuje biofeedback.
Inkontinenční pomůcky jsou pro tyto ženy leckdy nepostradatelné, intervence by se ovšem neměla omezit jen na jejich preskripci.
(pez)
Zdroj: Casey E. K., Temme K. Pelvic floor muscle function and urinary incontinence in the female athlete. Phys Sportsmed 2017; 45 (4): 399−407, doi: 10.1080/00913847.2017.1372677.
