Infekce virem hepatitidy C (HCV) je celosvětově hlavní příčinou onemocnění jater. V současné době jsou infikována asi 3 % světové populace. Roční incidence dosahuje 2–4 milionů. U 70–90 % akutně infikovaných pacientů infekce přechází do chronického stadia, které může vést k rozvoji jaterní cirhózy, chronického selhání jater a hepatocelulárního karcinomu. U osob s rozvinutou cirhózou dochází v jejím důsledku ke smrti přibližně u 4 % těchto pacientů, hepatocelulární karcinom se vyvine u 1–5 %. Komplikace chronické HCV infekce se staly nejčastější indikací transplantace jater.
HCV je možné klasifikovat do 6 hlavních genotypů (1–6) a řady subtypů. Celosvětově rozšířené jsou genotypy 1 a 3, nejčastější genotypy 1a a 1b jsou zodpovědné za 60 % všech infekcí HCV, především v Evropě, USA a Japonsku. Asi u 20 % všech infikovaných HCV jde o genotyp 4, který je častý na Blízkém východě a v severní a subsaharské Africe. V důsledku migrace dochází k šíření genotypu 4 do Evropy. Asi 30 % HIV-pozitivních pacientů má koinfekci HCV. Přítomnost HIV akceleruje progresi chronické hepatitidy C do cirhózy a konečného stadia jaterního onemocnění (end-stage liver disease).
Po řadu let byla základem léčby HCV kombinace peginterferonu alfa a ribavirinu (PEG-IFN/RBV). Její účinek však u některých HCV genotypů nebo subpopulací pacientů (pacienti s cirhózou) není dostatečný a léčba je spojena se značnými nežádoucími účinky. V roce 2011 byla schválena přímá antivirotika telaprevir a boceprevir, každé určené k podávání v kombinaci s PEG-IFN/RBV, jež vedla ke zkrácení léčby a k vyšší míře dosažení setrvalé virologické odpovědi (SVR), která je definována jako negativní HCV RNA v krvi ve 12. týdnu po skončení protivirové léčby. Zmíněné kombinace však častěji vedou ke značným nežádoucím účinkům, efekt na jiný genotyp HCV než 1 je limitovaný a u obtížně léčitelných pacientů (nuloví respondéři na předchozí léčbu PEG-IFN/RBV a pacienti s pokročilým onemocněním) zůstávala SVR nízká.
Simeprevir byl v Evropě schválen v roce 2014. Je to specifický inhibitor virové NS3/4A serinové proteázy, která je nutná pro replikaci viru. Má prokázanou antivirovou aktivitu proti HCV genotypům 1, 2, 4, 5 a 6. Je schválen k léčbě pacientů s HCV genotypu 1 a 4 a je určen k podávání v kombinaci s PEG-IFN/RBV nebo v rámci bezinterferonových režimů v kombinaci s jiným přímo působícím antivirotikem. Simeprevir je pacienty dobře tolerován a jeho výhodou je perorální podávání 1× denně. Obvyklá dávka je 150 mg. Má být užíván s jídlem, které zvyšuje jeho vstřebávání (dochází k nárůstu AUC proti užití nalačno o 61−69 %).
Při léčbě založené na PEG-IFN se podává trojkombinace simepreviru s PEG-IFN/RBV po dobu 12 týdnů, po ní se podává kombinace PEG-IFN/RBV po dobu dalších 12 týdnů. Toto schéma je vhodné pro pacienty dosud neléčené, pacienty s recidivou po předchozí léčbě IFN (s nebo bez RBV), s cirhózou nebo bez ní, kteří nejsou současně infikováni HIV, nebo bez cirhózy, kteří jsou současně infikováni HIV.
U nemocných s cirhózou, kteří jsou současně infikováni HIV, a pacientů neodpovídajících na léčbu (parciální i nuloví respondéři) se léčba prodlužuje: trojkombinace simepreviru s PEG-IFN/RBV se podává po dobu 12 týdnů a je následována 36 týdny podávání kombinace PEG-IFN/RBV.
U pacientů s nedostatečnou virologickou odpovědí není pravděpodobné, že dosáhnou SVR, proto pokud je ve 4. týdnu léčby hladina HCV RNA ≥ 25 IU/ml, má být podávání léčby založené na simepreviru ukončeno.
Pacienti s infekcí HCV genotypu 1a mají být testováni na polymorfismus NS3 Q80K, u kterého je účinnost simepreviru v kombinaci s PEG-IFN/RBV výrazně snížená.
V rámci bezinterferonového režimu je doporučeno podávat simeprevir v kombinaci se sofosbuvirem s RBV nebo bez něj u pacientů bez cirhózy po dobu 12 týdnů, u nemocných s cirhózou se podává po dobu 24 týdnů kombinace simeprevir + sofosbuvir nebo 12 týdnů trojkombinace simeprevir + sofosbuvir + RBV.
Výbor pro posuzování rizik léčivých přípravků (PRAC) Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA) zahájil v březnu 2016 přehodnocení skupiny přímo působících antivirotik používaných k léčbě chronické infekce HCV. Budou posouzeny případy, kdy při léčbě přímo působícími antivirotiky došlo k reaktivaci hepatitidy typu B u pacientů, kteří byli zároveň infikováni HCV i HBV, a bude vyhodnoceno, zda je potřeba učinit opatření k optimalizaci léčby.
Simeprevir je antivirotikum, jehož zařazení do léčebných kombinací používaných pro léčbu chronické infekce HCV bylo značným přínosem. Jeho hlavními výhodami jsou dobrá snášenlivost pacienty, vyšší míra dosažení SVR a možnost použití bezinterferonových režimů.
(blu)
