Zapojení do sportovních aktivit je důležitou součástí vývoje všech dětí, tedy nejen těch s chronickým onemocněním. U dětí s hemofilií byly popsány četné pozitivní účinky fyzické aktivity na jejich zdraví, například z hlediska zlepšení fyzické výdrže, síly a propriocepce, zachování hustoty svalové hmoty a kostí, snížení rizika krvácení, ale také zlepšení celkové kvality života.
Nicméně, nezávisle na onemocnění hemofilií je účast na vysoce rizikových sportovních aktivitách spojená se zvýšeným rizikem zranění či krvácení. Kvůli tomuto riziku mohou rodiče hemofiliků váhat s povolením sportovní aktivity u svých dětí, což může být překážkou k dosažení aktivního životního stylu, a to navzdory podávání účinné profylaxe krvácení.
Primárním cílem studie publikované nizozemskými autory bylo ozřejmění míry zapojení chlapců s hemofilií do sportovních aktivit v průběhu 3 let sledovacího období. Sekundárním cílem bylo zhodnocení asociace mezi sportovní aktivitou u dětí a vznikem sportovních úrazů.
V retrospektivní studii byla hodnocena pravidelně získávaná data týkající se zapojení do sportovních aktivit, výskyt úrazů a krvácení u dětí s hemofilií ve věku 6–18 let. Pro účely studie byla analyzována data za poslední 3 roky, která byla získávána 1× ročně. Ze studie byli vyřazeni pacienti s přítomností inhibitoru nebo s neurologickým postižením. Sporty byly kategorizovány do 5 rizikových kategorií podle klasifikace US National Hemophilia Foundation (NHF). Mezi sportovní aktivity se v rámci studie nepočítala školní tělesná výchova. Získaná data byla porovnávána s údaji získanými od obecné populace.
Inkluzní kritéria studie splnilo celkem 102 pacientů. Celkem 86 % z nich mělo hemofilii typu A, u 53 % bylo krvácivé onemocnění klasifikované jako těžké, u 5 % jako středně těžké a u 42 % jako mírné. Vzhledem k nízkému počtu pacientů se středně těžkou hemofilií (n = 5) byli tito zařazeni do skupiny „nezávažné“ hemofilie spolu s jedinci s mírnou formou onemocnění. Medián věku činil 13 let (mezikvartilové rozpětí [IQR] 11–15), kontinuální profylaxi podstupovali všichni pacienti s těžkou hemofilií a 2 se středně těžkou formou hemofilie. U 69 pacientů (68 %) bylo zaznamenáno celkem 187 epizod krvácení, u 33 (32 %) nebylo během sledovacího období pozorováno žádné krvácení.
Zapojení do sportovních aktivit v průběhu sledovacího období bylo zaznamenáno u 87 pacientů (85 %), přičemž 70 z nich se zapojilo do vysoce rizikových sportovních aktivit. Většina pacientů (59 %) provozovala jednu sportovní aktivitu, medián týdenní frekvence provozování sportu činil 3 (IQR 2–3). Nejčastěji provozovanou kategorii dle NHF představovaly aktivity se středně vysokým až vysokým rizikem (NHF 2,5), což bylo dáno zejména tím, že velká část pacientů se věnovala fotbalu (49 %). Kromě fotbalu se děti s hemofilií často věnovali také plavání a judu. Celkový podíl dětí s hemofilií zapojených do sportovních aktivit byl obdobný jako v obecné populaci.
Podíl dětí zapojených do sportovních aktivit byl obdobný u dětí s těžkou i ostatními formami onemocnění. Obdobně tomu bylo v případě týdenní frekvence a podílu dětí zapojených do vysoce rizikových sportovních aktivit. Přes vysoký podíl dětí zapojených do pravidelné sportovní aktivity však byl výskyt sportovních úrazů vzácný. Celkem u 33 dětí bylo v průběhu 3 let zaznamenáno 56 sportovních úrazů s mediánem 1,7 úrazu/3 roky. U 65 % dětí tak nebyl v průběhu 3letého sledování zaznamenán žádný úraz. Podíl zraněných byl obdobný mezi dětmi s těžkou hemofilií (42 %) i ostatními (33 %). V rámci ročního srovnání nebyl pozorován zvýšený výskyt úrazů u dětí s hemofilií v porovnání s věkem párovanými kontrolami (15 vs. 28 %).
Častěji než sportovní úrazy byly u dětí zaznamenány epizody krvácení. Navzdory profylaktické terapii bylo krvácení častěji zaznamenáno u osob s těžkou formou onemocnění. Podíl pacientů s epizodami krvácení byl obdobný u dětí zapojených do sportovních aktivit a bez anamnézy sportovních aktivit.
U dětí s hemofilií bez ohledu na závažnost onemocnění byla ve studii pozorována srovnatelně vysoká účast ve sportovních aktivitách (včetně těch vysoce rizikových), která byla obdobná jako v obecné populací. Současně u těchto dětí nebyl pozorován zvýšený výskyt úrazů v porovnání s obecnou populací. Sportovní úrazy nebyly asociovány s frekvencí provozování sportovní aktivity ani typem sportu. Výsledky studie mohou posloužit jako motivace dětí pro provozování pravidelné fyzické aktivity. Autoři na závěr poznamenávají, že k potvrzení těchto výsledků a recall bias (bias odpovědí) bude zapotřebí provedení prospektivní studie.
(holi)
Zdroj: Versloot O., Timmer M. A., de Kleijn P. Sports participation and sports injuries in Dutch boys with haemophilia. Scand J Med Sci Sports 2020; 30 (7): 1256–1264, doi: 10.1111/sms.13666.
