Může pacient s nově diagnostikovaným mnohočetným myelomem profitovat z ASCT i v současné době, kdy je k dispozici moderní farmakoterapie? A pokud ano, za jakých okolností? Jak důležité je případně její načasování? Odpovědi na tyto otázky poskytly výsledky analýzy dlouhodobého sledování pacientů ve studiích IFM 2009 a EMN02. V rámci Pařízkových dní 2021 je ve své prezentaci shrnula MUDr. Tereza Popková z Kliniky hematoonkologie LF OU a FN Ostrava.
Význam načasování ASCT u nemocných s nově diagnostikovaným MM (NDMM) a případné rozdíly při jejím časném provedení oproti pozdnímu zajímaly autory studie IFM 2009. Jednalo se o porovnání výsledků, pokud bylo k ASCT přistoupeno v 1. linii léčby nebo byla ASCT odložena do 2. linie.
Prospektivní randomizovaná studie IFM 2009 zahrnula 700 pacientů s NDMM (medián věku 59 let). Účastníci byli rozděleni do 2 ramen:
Primárním cílovým ukazatelem byla doba přežití bez progrese (PFS).
Hodnocení po uplynutí doby sledování, jejíž medián činil 89,9 měsíce, přineslo následující zjištění:
Multicentrická randomizovaná otevřená studie fáze III EMN02 se taktéž zaměřila na osoby s NDMM. Přinesla ovšem zcela odlišné výsledky než studie IFM 2009.
Studie se zúčastnilo 1493 nemocných. Probandi absolvovali indukční fázi a po ní 2 po sobě jdoucí randomizace, vždy do 2 ramen:
Hodnocení po uplynutí doby sledování, jejíž medián činil 60,5 měsíce, představují výsledky analýzy po R1:
Aktualizovaná data po uplynutí další doby sledování dále favorizovala časné přistoupení k transplantaci:
Z porovnání kohorty pacientů, kteří podstoupili ASCT v 1. linii, s kohortou, u níž byla transplantace provedena později, vyplývá, že časná ASCT má významně lepší dopad jak z hlediska PFS2, tak i OS (po 81 měsících bylo naživu 69 % osob z tohoto ramene oproti 58 % osob, u nichž byla ASCT odložena).
V údajích týkajících se dlouhodobých dat v ukazatelích OS a PFS2 se tedy obě výše popsané studie liší. Důvody lze podle dr. Popkové spatřovat především v jejich rozdílném designu, například odlišné potentnosti léků použitých v každé z nich, možnosti tandemové ASCT ve studii EMN02/HO95 nebo rozdílné délce udržovací léčby lenalidomidem.
V každém případě lze však shrnout, že časné přistoupení k autologní transplantaci se na základě obou studií jeví jako výhodné.
Eva Srbová
redakce MeDitorial
