Poruchy spánku jsou poměrně častou komplikací syndromu demence, s negativním dopadem na kvalitu života pacienta, ale i jeho okolí. U Alzheimerovy nemoci byla prokázána paralela mezi tíží demence a spánkové poruchy. Přítomnost poruch spánku u mírné a středně těžké Alzheimerovy demence je spojená s větší prevalencí poruch chování, agresivity a deprese. U lidí postižených demencí je zhoršení kvality spánku a noční probouzení častější než u zdravých seniorů. Korelátem je pak psychomotorické zpomalení ve dne až somnolence. Ovlivnění spánkových poruch je významným faktorem ve zlepšení kvality života nejen pacientů, ale i jejich pečovatelů.
Nefarmakologické přístupy mají významnou roli také v léčbě dementních pacientů. V rámci možností je vhodné dodržovat základní pravidla spánkové hygieny. Obecně se doporučuje:
V rámci diagnostiky a léčby spánkových poruch je vždy na místě uvážit sekundární příčiny, zejména:
Indikace hypnotik je omezená. Benzodiazepiny s krátkým poločasem nepůsobí na poruchy spánku ani na noční neklid, účinnost se navíc časem ztrácí, zatímco riziko závislosti trvá. Jejich podání je spojeno s rizikem častějších pádů a rebound fenoménem po vysazení. Za účinnější a lépe snášený je pokládán zolpidem, i v jeho případě je však zvýšené riziko pádů. Vyzkoušet lze také melatonin, jeho účinek je ovšem krátkodobý.
Vzhledem k faktu, že často lze jen obtížně rozlišit, zda spánková porucha není součástí přidruženého syndromu demence, je možné v terapii spánkových poruch doporučit i nasazení antidepresiv. Nejčastěji se využívají inhibitory zpětného vychytávání serotoninu nebo mirtazapin. Na empirickém podkladě se nasazuje rovněž trazodon.
Antipsychotika mohou být přínosem u pacientů s poruchami chování. Mezi často využívané léky patří risperidon a tiaprid. Odborné zdroje zmiňují, že rizikem užití risperidonu je možnost útlumu a denní spavosti. Dle některých studií je tiaprid v porovnání s risperidonem účinnější při zlepšování klinických příznaků senilní demence a způsobuje méně nepříznivých účinků. Tiaprid dokáže pacienta zklidnit, zachovává však vigilitu, netlumí ho a nenarušuje kognitivní procesy, současně je jeho velkou výhodou minimum lékových interakcí.
Tiaprid má velmi malé antipsychotické působení, avšak dobře tlumí neklid organických pacientů a působí protidelirantně. Podává se v denní dávce 300−600 mg rozdělené do 3 i více dávek, někdy postačí podat 100–200 mg na noc. V jedné ze studií bylo prokázáno, že tiaprid i při relativně malých aplikovaných dávkách zvyšuje dopaminergní neurotransmisi a pozitivně ovlivňuje REM fázi spánku tam, kde je snížená dopaminergní transmise považována za příčinu poruch spánku − například v případě demence s Lewyho tělísky.
Poruchy spánku a cirkadiánního rytmu, případně i jeho inverze, patří k nejvíce zatěžujícím projevům demence. Pro kvalitu života nejen pacientů, ale i jejich pečovatelů je vhodně vedená léčba spánkových poruch zcela zásadní.
(tich)
Zdroje:
1. Rusina R., Holmerová I. Poruchy spánku a nočního chování u Alzheimerovy nemoci a dalších demencí. Neurologie pro praxi 2014; 15 (4): 182–185.
2. Yuan Y., Li L.-H., Huang Y.-J., Lei L.-F. Tiapride is more effective and causes fewer adverse effects than risperidone in the treatment of senile dementia. Eur Rev Med Pharmacol Sci 2016; 20 (14): 3119–3122.
3. Adler G., Mautes A. Tiapride for the treatment of REM sleep behaviour disorder in dementia with Lewy bodies: a case series. Open Neurol J 2019; 13 : 63−66, doi: 10.2174/1874205X01913010063.
4. Jirák M., Zemková P. Psychofarmaka pro pacienty vyššího věku. Remedia 2002; 12 (6): 425–432.
5. Jirák R. Poruchy chování u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Psychiatrie pro praxi 2008; 9 (1): 15–18.
