Epilepsie je onemocnění, které značně snižuje kvalitu života pacientů. Redukce počtu záchvatů je vždy dobrým výsledkem terapie, avšak ultimátním cílem léčby je dosažení stavu bez záchvatů. Podle klinických studií existuje významný vztah mezi kvalitou života pacientů a úrovní kontroly záchvatů. Kanadská průřezová studie hodnotila intruzivnost onemocnění a kvalitu života (QoL) u pacientů trpících epilepsií s různou kvalitou kontroly záchvatů. Podle výsledků se intruzivnost měnila výrazně a nepřímo úměrně narůstající míře kontroly. Onemocnění plně kompenzované terapií bylo spojeno s nejnižšími úrovněmi intruzivnosti, zvýšením sebejistoty a QoL.
Další ze studií ukázala, že kvalita života spojená se zdravím (HRQoL) se mezi pacienty s podobnou frekvencí záchvatů značně lišila, což naznačuje variabilitu v jejich subjektivním vnímání navzdory objektivně zhodnocené srovnatelné frekvenci záchvatů. Jen stav bez záchvatů vedl k výrazně vyšší HRQoL.
Výsledky první části longitudinální studie z roku 2000 ukázaly, že více než 1/3 dospělých pacientů s epilepsií nedosahuje při léčbě antiepileptiky (ASM − antiseizure medication, tj. protizáchvatová medikace) dostatečné kontroly záchvatů. Autoři následně rozšířili kohortu pacientů a pokračovali ve sběru dat, aby zjistili, zda se s vývojem nových ASM změnily celkové výsledky léčby epilepsie.
Longitudinální kohortová studie sledovala pacienty s nově diagnostikovanou epilepsií, kteří zahájili léčbu ASM mezi roky 1982 a 2012 v nemocnici ve skotském Glasgow. Do analýzy bylo zahrnuto celkem 1795 nemocných. Všichni byli sledováni po dobu minimálně 2 let nebo do doby úmrtí. Míra kompenzace záchvatů byla hodnocena na konci studie.
Při poslední kontrole bylo bez záchvatů v průběhu předchozího roku nebo déle celkem 1144 pacientů (63,7 %). 993 (86,8 %) pacientů, kteří byli nejméně 1 rok bez záchvatu, užívalo monoterapii ASM a u 1028 (89,9 %) se podařilo dosáhnout kontroly onemocnění při prvním nebo druhém nasazeném terapeutickém režimu.
Z celkového počtu bylo 906 (50,5 %) pacientů plně kompenzováno po dobu 1 roku nebo déle s prvním nasazeným ASM. Pokud ASM 1. volby selhalo, 2. a 3. režim terapie byly spojeny s 11,6%, resp. 4,4% pravděpodobností dosažení stavu bez záchvatů. Pouze 2,1 % pacientů dosáhlo optimální kontroly záchvatů s dalšími nasazenými ASM. Epilepsie, která nebyla úspěšně kompenzována prvním ASM, měla s každým následujícím léčebným režimem 1,73× vyšší pravděpodobnost, že nebude reagovat na terapii.
Dosažení plné kompenzace záchvatů prokazatelně zvyšuje kvalitu života pacientů s epilepsií a představuje hlavní cíl léčby. V posledních 20 letech se však nezlepšila celková úspěšnost terapie ASM − v porovnání s daty z roku 2000 se zásadně nezměnil podíl plně kompenzovaných pacientů. Podle výsledků longitudinální studie dosáhne plné kontroly záchvatů po dobu 1 roku nebo déle 63,7 % nově diagnostikovaných pacientů, naprostá většina z nich (86,8 %) jí docílí pomocí monoterapie ASM. U více než 1/3 pacientů zůstává epilepsie nedostatečně kompenzovaná. Pravděpodobnost dosažení stavu bez záchvatů se podstatně snižuje s každým dalším vyzkoušeným režimem terapie ASM, a pacienti navíc trpí nežádoucími účinky léčby.
Úspěšnost terapie se u nově diagnostikované epilepsie nezlepšila navzdory dostupnosti mnoha nových antiepileptik s odlišným mechanismem účinku. Proto je nezbytný vývoj nových chorobu modifikujících léčiv, jež by byla schopna zastavit rozvoj či progresi epilepsie.
(vef)
Zdroje:
1. Poochikian-Sarkissian S., Sidani S., Wennberg R., Devins G. M. Seizure freedom reduces illness intrusiveness and improves quality of life in epilepsy. Can J Neurol Sci 2008; 35 (3): 280−286, doi: 10.1017/s0317167100008842.
2. Choi H., Hamberger M. J., Clary H. M. et al. Seizure frequency and patient-centered outcome assessment in epilepsy. Epilepsia 2014; 55 (8): 1205−1212, doi: 10.1111/epi.12672.
3. Chen Z., Brodie M. J., Liew D., Kwan P. Treatment outcomes in patients with newly diagnosed epilepsy treated with established and new antiepileptic drugs: a 30-year longitudinal cohort study. JAMA Neurol 2018; 75 (3): 279–286, doi: 10.1001/jamaneurol.2017.3949.
