Betaxolol v terapii arteriální hypertenze

Úvod

Betaxolol patří mezi vysoce selektivní kompetitivní inhibitory β₁-adrenergních receptorů bez vnitřní sympatomimetické aktivity. Jedná se o jeden z nejselektivnějších blokátorů β₁-adrenergních receptorů vůbec. V terapii hypertenze se uplatňuje především jeho negativní chronotropní a inotropní účinek na buňky myokardu. V ledvinách blokáda receptorů β₁ současně snižuje uvolňování hormonu reninu z juxtaglomerulárního aparátu.

Farmakokinetické vlastnosti

Betaxolol se po perorálním podávání dobře vstřebává, jeho biologická dostupnost se pohybuje kolem 90 % (89 ± 5 %). Lékové interakce nebo interakce s potravou vedoucí ke zvýšení biologické dostupnosti nejsou pravděpodobné. Maximální koncentrace dosahuje přibližně za 3 hodiny po perorálním podání (1,5−6 hodin), plazmatický poločas se pohybuje v rozmezí 14−22 hodin. Díky tomu, že je betaxolol hydrofilní molekula, váže se na plazmatické bílkoviny pouze z 50−55 %. Na jeho biotransformaci se nepodílí polymorfní CYP2D6 a inter -⁠ a intraindividuální rozdíly v expozici jsou tak minimální. Většina (85 %) léčiva je biotransformována v játrech a vyloučena ledvinami.

Farmakokinetické vlastnosti betaxololu jsou tedy velmi příznivé. Dlouhodobý účinek léku umožňuje jeho aplikaci v jedné denní dávce, a pokud je tato dávka vynechána, nedojde k úplnému odeznění účinku. Vysoká biologická dostupnost, příznivá hepatální biotransformace a renální exkrece spolu s minimální účastí transportních a metabolických systémů mají za následek spolehlivou účinnost, která je nutná k dosažení optimální kontroly v terapii hypertenze a dalších indikací.

Účinek v terapii arteriální hypertenze

Betaxolol byl v terapii hypertenze posuzován v monoterapii i kombinované farmakoterapii. Jeho příznivé účinky v monoterapii dokládá studie Součka et al. z roku 2006. V této studii byl účinek betaxololu srovnáván s metoprololem v lékové formě s prodlouženým účinkem při ambulantním monitorování tlaku krve. Cílem bylo zhodnocení účinku obou léčiv a jejich vhodnosti k podání 1× denně. Za tímto účelem byl ve studii vypočten poměr T/P (trough-to-peak ratio), který porovnává účinnost léčiva na konci dávkového intervalu (T) s maximální účinností (P). Optimální poměr T/P pro antihypertenzivum by měl být vyšší než 66 %. Poměr T/P u betaxololu byl 73 % pro systolický a 72 % pro diastolický tlak. Po 3 měsících terapie došlo k poklesu tlaku krve v době maximálního účinku betaxololu o 18/16 mmHg (systolický/diastolický) a v době minimálního účinku o 12/11 mmHg.

Takase et al. ve studii z roku 2008 hodnotili účinek betaxololu v kombinaci s amlodipinem. U pacientů s nedostatečnou odpovědí na nízkou dávku amlodipinu došlo po 6 měsících terapie touto kombinací k poklesu systolického tlaku z hodnot 151 ± 9 mmHg na 128 ± 8 mmHg a k poklesu diastolického tlaku z hodnot 87 ± 7 mmHg na 77 ± 8 mmHg. Kombinační terapie navíc oproti monoterapii amlodipinem signifikantně zvýšila kvalitu života nemocných.

Závěr

Betaxolol je účinné antihypertenzivum s příznivými farmakologickými vlastnostmi vhodné k terapii arteriální hypertenze v monoterapii i kombinační léčbě.

(holi)

Zdroje:
1. Nagata K., Hattori T. Cardioprotective mechanisms of lifestyle modifications and pharmacotherapies on cardiac remodeling and dysfunction in hypertensive heart disease: an overview. Nagoya J Med Sci 2011; 73 (3–4): 91–105.
2. Bultas J. Betaxolol –⁠ lékový profil. Kapitoly z kardiologie pro praktické lékaře 2014; 6 (2): 46−50.
3. Souček M., Řiháček I., Fráňa P. A comparison of the trough-to-peak ratio of cardio-selective beta-blockers in patients with newly diagnosed hypertension. Blood Press Monit 2006; 11 : 337–342.
4. Takase B., Takeishi Y., Hirai T. Comparative effects of amlodipine monotherapy and combination therapy with betaxolol. Circ J 2008; 72 : 764–769.