Odhaduje se, že na celém světě se ročně vyskytne 9 milionů zlomenin v důsledku osteoporózy. Tyto fraktury, zejména krčku stehenní kosti, výrazně přispívají k nárůstu nákladů na zdravotní péči i mortality. Jednou z nejnovějších možností farmakoterapie je léčba osteoanaboliky ze skupiny inhibitorů sklerostinu.
Sklerostin je glykoprotein vylučovaný osteocyty. Inhibuje klasickou Wnt/β-kateninovou signální dráhu, která udržuje kostní hmotu regulací aktivity osteoblastů a osteoklastů. Inhibice sklerostinu pomocí antisklerostinové protilátky proto vyvolává výrazné zesílení tvorby kosti a inhibici kostní resorpce, což se u pacientů projeví významným zvýšením kostní denzity (BMD) a snížením rizika vzniku nových zlomenin.
Nejnovější studie ukázaly, že předcházející farmakoterapie osteoporózy může účinek antisklerostinové protilátky romosozumabu ovlivnit. Zůstávalo však nejisté, zda má významný vliv nejen typ, ale i délka předchozí léčby. V každodenní praxi je totiž mnoho pacientů již řadu let léčeno bisfosfonáty nebo denosumabem. Bylo tedy třeba vyjasnit, kdy nastává optimální doba pro přechod na romosozumab.
Do retrospektivní observační studie bylo zařazeno celkem 259 pacientů s osteoporózou, kteří dostávali subkutánní injekce romosozumabu (210 mg) každé 4 týdny v letech 2019 a 2020. Sledovanými parametry byly procentuální změny BMD po 12 měsících léčby romosozumabem.
Pacienti byli pro účely analýzy rozděleni do 7 skupin v závislosti na typu a délce předchozí léčby před zahájením léčby romosozumabem takto:
U skupiny, která byla v minulosti léčena teriparatidem, se neprojevil významný vliv této léčby na účinnost 12měsíční terapie romosozumabem.
Naopak předchozí léčba denosumabem nebo perorálními bisfosfonáty po dobu delší než 1 rok terapeutický účinek romosozumabu ovlivnila. Autoři studie použili mnohočetnou lineární regresní analýzu, aby eliminovali vliv dalších faktorů, jako je hodnota T-skóre před zahájením léčby romosozumabem, a co nejvíce prozkoumali specifický vliv délky předchozí léčby. Vliv předchozího podávání denosumabu nebo perorálních bisfosfonátů na účinnost 12měsíční terapie romosozumabem byl spojen se statisticky významnými rozdíly v závislosti na délce předchozí léčby, kdy užívání delší než 1 rok účinnost romosozumabu oslabovalo. To se projevilo rozdíly v procentuální změně BMD páteře (v obou skupinách p < 0,05), nebyly ale zaznamenány žádné signifikantní rozdíly v případě kyčle (v obou skupinách p > 0,05).
Při srovnání se skupinou bez předchozí farmakoterapie osteoporózy nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi touto skupinou a skupinami, kdy byla předchozí léčiva užívána po dobu kratší než 1 rok. Naopak u předchozí léčby delší než 1 rok byly zjištěny rozdíly u všech skupin (u teriparatidu pouze v kostních markerech, nikoli v celkové denzitě).
Retrospektivní studie ukázala, že délka předchozí léčby těsně před nasazením romosozumabu může mít na terapeutický účinek tohoto léčiva významný vliv. Efekt romosozumabu nebyl významně ovlivněn předcházející léčbou osteoanabolikem teriparatidem. V případě antiresorpčních léčiv denosumabu a perorálních bisfosfonátů však byly zachyceny významné rozdíly v účinku romosozumabu v závislosti na délce předchozí léčby. Antiresorpční léčba delší než 1 rok účinnost romosozumabu snižovala.
(norg)
Zdroj: Tominaga A., Wada K., Okazaki K. et al. Effect of the duration of previous osteoporosis treatment on the effect of romosozumab treatment. Osteoporos Int 2022; 33 (6): 1265−1273, doi: 10.1007/s00198-021-06261-2.
