Nakolik jsou betablokátory skutečně účinné v léčbě esenciální hypertenze?

Konec betablokátorů v první linii?

Účinnost a bezpečnost používání betablokátorů v léčbě hypertenze a jiných kardiovaskulárních onemocnění jsou dobře prověřeny díky více než 50 letům klinických zkušeností s předepisováním těchto léků. V posledních letech však některé aktualizace klinických doporučení betablokátory odsouvají do 2. a 3. linie léčby nekomplikované arteriální hypertenze. Doporučené postupy americké Národní rady pro hypertenzi (JNC-8) se pozměnila v roce 2014, doporučení ve Velké Británii dokonce o 3 roky dříve. Z řady metaanalýz totiž betablokátory vyšly hůře než jiná antihypertenzní léčiva – látky ovlivňující renin-angiotenzinový systém či blokátory kalciového kanálu.

Nevýhody „starších“ molekul

Je dobře známo, že betablokátory vykazují heterogenní škálu farmakokinetických a farmakodynamických vlastností, které ovlivňují jejich klinickou účinnost a snášenlivost při léčbě esenciální hypertenze. Konvenční betablokátory 1. a 2. generace jsou méně kardioprotektivní než ostatní antihypertenziva 1. linie. To jde na vrub jejich nižší schopnosti snižovat centrální krevní tlak a jeho variabilitu a také nepříznivého ovlivňování lipidového a glukózového metabolismu některými molekulami, zejména z řady tradičních β₁-blokátorů.

3. generace betablokátorů

Novější betablokátory s vazodilatačním účinkem však vykazují lepší vlastnosti z hlediska dopadu na hemodynamické a metabolické parametry. Schopnost jednotlivých betablokátorů snižovat brachiální krevní tlak se na základě klinických důkazů zdá být srovnatelná, vazodilatační molekuly vykazují stejný či vyšší antihypertenzní efekt. Z hlediska centrální hemodynamiky jsou ovšem vazodilatační betablokátory významně přínosnější, díky čemuž mají lepší kardioprotektivní vlastnosti. Variabilita krevního tlaku, důležitý nezávislý prediktor orgánového poškození a kardiovaskulárních příhod, je rovněž nižší při terapii betablokátory 3. generace. Ve studiích hodnotících efekt na glukózový metabolismus novější molekuly vykazují neutrální, či dokonce příznivý účinek, konzistentní důkazy máme také o absenci jejich nepříznivého účinku na lipidogram.

Navzdory chybějícím klinickým studiím přímo srovnávajícím efekt vazodilatačních a nevazodilatačních betablokátorů na „tvrdé“ klinické výstupy (mortalitu, závažné kardiovaskulární příhody apod.) tedy současné důkazy naznačují, že betablokátory 3. generace jsou v prevenci kardiovaskulárních příhod u pacientů s esenciální hypertenzí účinnější než starší molekuly. Kromě svých antihypertenzních vlastností vykazují betablokátory 3. generace také antioxidační, protizánětlivé a další příznivé účinky, díky nimž mohou být příslibem „nové éry“ této skupiny léčiv.

Závěr

První dvě generace betablokátorů patří k důležitým pilířům kardiovaskulární medicíny a mají v určitých případech i nadále své opodstatněné využití. Nicméně kvůli méně vyjádřeným účinkům na centrální krevní tlak a nepříznivým metabolickým dopadům nevykazují tak dobré kardioprotektivní parametry jako antihypertenziva 1. volby. Nejsou tedy vhodné pro zahájení léčby nekomplikované hypertenze. Betablokátory 3. generace se ukazují být vhodnějšími antihypertenzivy než starší zástupci této lékové skupiny a ani vhodnost jejich nasazení v 1. linii není vyloučená. Kromě antihypertenzního efektu nabízejí rovněž účinky antioxidační a protizánětlivé.

(saz)

Zdroje:
1. Hocht C., Bertera F. M., Del Mauro J. S. et al. What is the real efficacy of beta-blockers for the treatment of essential hypertension? Curr Pharm Des 2017; 23 (31): 4658−4677, doi: 10.2174/1381612823666170608085109.
2. Hess M. L., Varma A. The third-generation beta-blocker: have we found the elusive, effective antioxidant? J Cardiovasc Pharmacol 2013; 62 (5): 443−444, doi: 10.1097/FJC.0000000000000012.