Biologická dostupnost léčiva představuje jeden z důležitých faktorů ovlivňujících výsledný terapeutický efekt. Je určena mnoha vlastnostmi dané látky, např. rozpustností ve vodě a v tucích, polaritou nebo molekulovou hmotností. Vzhledem k tomu, že dobrá rozpustnost látky ve vodném prostředí neznamená automaticky i dobrou schopnost prostoupit přes střevní stěnu do krevního oběhu, nedá se samotná rozpustnost považovat za měřítko, podle nějž by se dala posuzovat biodostupnost léčiv.
K jejímu hodnocení se proto využívá tzv. biofarmaceutický klasifikační systém (BCS). Jedná se o experimentální model, který řadí léčivou látku do jedné ze 4 kategorií (tříd), a to v závislosti na její rozpustnosti a permeabilitě při perorálním podání. Léčivo s nízkou rozpustností a nízkou intestinální propustností se řadí do IV. třídy BCS, nelze tedy předpokládat jeho ideální biologickou dostupnost. Právě na tomto místě se mohou uplatnit různé technologické modifikace léčivých látek, jež vedou ke zvýšení rozpustnosti, a tím i biologické dostupnosti.
Diosmin (diosmetin-7-O-rutinosid) je přírodní flavonoid, který se hojně nachází v oplodí citrusových plodů. Lze jej získat také dehydrogenací jiného flavonoidu − hesperidinu. Při této reakci vzniká i řada dalších látek (izoroifolin, linarin atd.), avšak největší podíl tvoří diosmin. V Evropském lékopisu je diosmin definován jako směs flavonoidů obsahující 90 % vlastního diosminu. Pro ostatní složky směsi (nečistoty) je určen maximální možný obsah, původního hesperidinu může být nejvíce 4 %.
Problémem diosminu, který má jinak řadu významných terapeutických účinků, je skutečnost, že se prakticky nerozpouští ve vodě. Ke zlepšení biodostupnosti špatně rozpustných látek, tedy i diosminu, bylo vyvinuto mnoho postupů. V případě flavonoidů se nejvíce osvědčila mikronizace, což je jedna z nejběžnějších fyzikálních metod. Je založena na zmenšení částic léčiva, které vede ke zvýšení specifického povrchu částic, a tím ke zvýšení rychlosti rozpouštění a rychlosti absorpce.
Proces zmenšování je vysoce sofistikovaný postup, při kterém se částice drtí pomocí různých typů mlýnů. Tryskový mlýn využívá nadzvukové rychlosti proudu stlačeného vzduchu, a dochází tak k ultrajemnému mletí (mikronizaci v pravém slova smyslu). Částice mohou mít konečnou velikost až 1–0,1 µm, v případě mikronizace flavonoidní frakce se jejich průměr pohybuje kolem 1,7 µm.
Zmenšení velikosti částic léčivé látky představuje bezpečný způsob jak zvýšit rozpustnost, a přitom negativně neovlivnit chemické vlastnosti látky. Současně jsou mikronizované částice dostupnější pro aktivní transportní systémy enterocytů i pasivní difuzi. Pro diosmin to ve výsledku znamená lepší intestinální absorpci, biologickou dostupnost i klinický efekt.
(zemt)
Zdroje:
1. Vraníková B., Franc A., Gajdziok J. Inovativní lékové formy pro těžce rozpustná léčiva. Remedia 2014; 24 (4): 312−314.
2. Hörter D, Dressman JB: Influence of physicochemical properties on dissolution of drugs in the gastrointestinal tract. Adv Drug Deliv Rev 2001; 46 (1–3): 75–87, doi: 10.1016/S0169-409X(00)00130-7.
3. Slíva J. Diosmin – stále důležitá modalita v léčbě žilní nedostatečnosti. Vnitřní lékařství 2019; 65 (7–8): 524–526.
