Výzkum, který shrnujeme v tomto článku, byl zaměřen na průkaz možnosti a účinnosti provádění inicializace i udržovací terapie buprenorfinem s psychosociální podporou u pacientů v primární péči v podmínkách České republiky.
V systémovém zajištění dostupnosti substituční léčby mohou hrát velkou roli lékaři primární péče. Proveditelnost a bezpečnost předepisování buprenorfinu v praxi praktických lékařů již byla prokázána mnoha studiemi. Výhodou je především větší dostupnost jejich služeb, možnost flexibilnějšího plánování léčby a integrace závislých klientů do obecné pacientské populace. Při její realizaci by měli ambulantní lékaři spolupracovat se specializovanými centry.
Jako kritické období uvádějí specialisté i praktičtí lékaři počáteční fázi léčby (tj. nastavení dávky a stabilizace pacienta). Výhodnou variantou se proto zdá být kombinace substituční centrum / praktický lékař, kdy by substituční centrum klientovi nastavilo dávku a stabilizovalo stav a pak předalo klienta lékaři primární péče, jenž by v léčbě pokračoval.
Studie rakouských autorů prokázala vysokou účinnost léčby u klientů, jimž byla ve specializovaném středisku nastavena dávka a jejich péče zde pokračovala po dobu dalších 3 týdnů, aby byla zajištěna stabilizace stavu. Poté jejich péče pokračovala v ambulanci praktického lékaře. O’Connor et al. pak během 12týdenní léčebné periody zjistili vyšší retenci u klientů léčených v jednotce specializované centrum / praktický lékař než pouze ve specializovaném centru.
V předkládané studii vedené v České republice bylo sledováno 132 klientů závislých na heroinu, již byli náhodně zařazeni do 3 modelů substituční léčby buprenorfinem (specializované centrum, kombinace specializovaného centra s ordinací praktického lékaře nebo pouze ordinace praktického lékaře). Průměrný věk pacientů činil 25 let, převažovali muži (76 %) a průměrná doba užívání heroinu dosahovala 7,5 roku. Klienti byly vyšetřeni indexem závažnosti návykového chování a dále byly využity údaje z lékařské dokumentace a krátké škály pro zjištění stupně závislosti.
Průměrná délka setrvání v programu činila téměř 2 měsíce (57,4 dne). Program v délce 3 měsíců dokončilo 35 % klientů. Kritickou dobou vzhledem k riziku vystoupení z terapie byl 5.−9. týden. Důležitým zjištěním je, že délka setrvání v programu ani míra dokončení 3měsíčního sledování nebyla závislá na způsobu poskytování substituční léčby. Z tohoto hlediska byly výsledky specializovaného centra srovnatelné s výsledky při poskytování buprenorfinu v ordinaci praktického lékaře.
Tato zjištění potvrzují význam substitučních programů v intervencích zaměřených na minimalizaci rizik (tzv. harm reduction) a opravňují možnost rozšíření substitučních programů do praxe praktických lékařů a tím zlepšení dostupnosti této služby. Podmínkou úspěšné implementace je dodržování doporučených standardů programu, zkvalitnění vzdělávání praktických lékařů a zvýšení motivace k poskytování programu.
(raj)
Zdroj: Večeřová-Procházková A., Csémy L., Staňková Z. et al. Retence v substitučním programu buprenorfinem. Česká a slovenská psychiatrie 2007; 103 (7): 329–335.
