Časná dospělost (věk 18–25 let) představuje specifickou vývojovou fázi, která se vyznačuje typickými biopsychosociálními charakteristikami (vývoj mozku, nestabilní sociální vazby, odchody od rodičů, absence stálého zaměstnání, odmítání norem dospělých). Opioidy patří v této populaci k často užívaným drogám, v Indii jsou obecně druhou nejzneužívanější nepovolenou látkou a prevalence užívání je ve věkové skupině 19–30 let odhadována na 0,7 % populace.
K léčbě závislosti na opioidech se předepisují nejčastěji buprenorfin, případně v kombinaci s naloxonem, a naltrexon. Míra retence v udržovací léčbě buprenorfinem se u mladších dospělých (18–25 let) po 12 měsících pohybuje v rozmezí 9–17 %, zatímco u starších dospělých je to 42,5–59 % po 6 měsících a 40–56,9 % po 12 měsících. Tato data dokládají komplikovanost léčby mladších dospělých.
Do retrospektivní studie byli zařazeni všichni pacienti ve věku 18–25 let, kteří prošli svou první udržovací léčbou buprenorfinem v období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014. U 69,1 % účastníků byla léčba buprenorfinem zahájena během hospitalizace a u 30,9 % ambulantně. Průměrná denní dávka léku činila 6,58 (± 3,98) mg. 68 % pacientů si medikaci vyzvedávalo denně, 25 % 2× týdně a 13,2 % 1× týdně.
Sbírána a analyzována byla následující sociodemografická data účastníků: věk, stupeň vzdělání, rodinný stav, zaměstnání, typ rodiny, lokalita, existence podpory ze strany rodiny nebo její absence, vztah ostatních členů rodiny k drogám. Údaje o zneužívané látce se týkaly průměrného věku při prvním použití, délky užívání, druhu látky, motivu zneužívání a způsobu aplikace.
Do studie vstoupilo 68 pacientů. Po první indukci buprenorfinu 30,9 % účastníků v další léčbě nepokračovalo. 33,8 % pacientů setrvalo v léčbě nejméně 90 dní, 19,1 % setrvalo 6 měsíců a 11,7 % až jeden rok. 27 % pacientů, kteří odešli během léčby (n=63), do studie znovu vstoupilo.
Významným prediktorem ukončení léčby bylo aktivní užívání drog u blízkých příbuzných. V těchto případech hrozila více než dvojnásobná pravděpodobnost odchodu z léčby než u ostatních pacientů (adjustovaný poměr rizik [AHR] 2,40; 95% interval spolehlivosti [CI] 1,33–4,31). Výrazný vliv rodinné anamnézy zneužívání látek prokázaly již předchozí studie. Z toho plyne nutnost zahrnout do léčby všechny rodinné příslušníky.
Dalším prediktorem byla denní dávka buprenorfinu. Při nižších dávkách častěji docházelo k přerušení léčby (AHR 0,86; 95% CI 0,78–0,94). Zvýšení dávky o 1 mg snížilo pravděpodobnost jejího přerušení o 14 %. Proto je třeba pečlivě stanovovat adekvátní denní dávku.
Významným prediktorem pokračování v léčbě bylo také injekční užívání drog během posledního měsíce při vstupu do léčby. U těchto pacientů byla pravděpodobnost ukončení léčby o více než 70 % nižší než u pacientů, kteří užívali opioidy jiným způsobem (AHR 0,30; 95% CI 0,14–0,66). Důvodem může být vyšší zdravotní uvědomění účastníků, vědomí závažnosti problému a přínosu léčby. Z toho plyne potřeba vzdělávacích programů založených na modelu zdravotního uvědomění, které by se zaměřily na mladé pacienty s nižším vnímáním závažnosti problému, jeho negativních důsledků a s pochybnostmi o prospěchu z léčby.
Pozoruhodné je, že délka užívání opioidů, věk prvního použití, druh opioidu a souběžné užívání jiné látky nebyly prokázány jako signifikantní faktory.
Výsledky studie napomohou k pochopení prediktorů retence v léčbě u mladých dospělých v reálné klinické praxi. Tato zjištění jsou důležitá k vytvoření citlivého a účinného programu léčby buprenorfinem pro mladé dospělé závislé na opioidech.
(lkt)
Zdroj: Dayal P., Balhara Y. P. S. A naturalistic study of predictors of retention in treatment among emerging adults entering first buprenorphine maintenance treatment for opioid use disorders. J Subst Abuse Treat 2017; 80 : 1–5, doi: 10.1016/j.jsat.2017.06.004.
