Minimálně invazivní přístup při implantaci totální endoprotézy kyčle – výsledky klinických studií
Minimální invazivita je současným trendem v mnoha chirurgických oborech, včetně ortopedie a traumatologie. Uplatňuje se také při implantaci totální endoprotézy kyčle. Otázkou zůstává, zda minimální invazivita představuje benefit, nebo je naopak vhodné v tomto případě zůstat u klasického otevřeného přístupu.
Úvod
Při implantaci totální endoprotézy kyčle se uplatňují jak klasické přístupy v podobě posterolaterálního a anterolaterálního otevřeného přístupu, tak minimálně invazivní přístup v podobě přímého předního přístupu. Již dlouhou dobu probíhají diskuse o tom, který z přístupů je lepší a zda se z hlediska klinických výsledků vůbec odlišují.
V současnosti existuje dostatečné množství klinických studií hodnotících minimálně invazivní přední přístup s různými modifikacemi klasických otevřených přístupů. Metaanalýza klinických studií se proto na základě dostupných dat pokusila na tuto otázku odpovědět1.
Výsledky metaanalýzy a klinických studií
Do metaanalýzy byly zahrnuty randomizované a nerandomizované kontrolované klinické studie porovnávající minimálně invazivní a klasický otevřený operační přístup. Cílem bylo především zhodnotit klinické a radiologické výsledky. Hodnoceno bylo celkem 4761 pacientů, kteří podstoupili celkem 4842 implantací totální endoprotézy kyčle. Průměrná doba sledování činila 22,6 měsíce. Ve skupině podstupující minimálně invazivní přístup byly celkově pozorovány nižší krevní ztráty, kratší doba trvání operačního výkonu a kratší doba hospitalizace. U pacientů po implantaci klasickým otevřeným přístupem bylo pozorováno vyšší Harris Hip Score. Oba typy přístupů však vykazovaly obdobné radiologické výsledky. Mezi minimálně invazivním a klasickým otevřeným přístupem také nebyl pozorován rozdíl v riziku femorálních fraktur, dislokací a v míře revizí1.
Hürlimannová et al. ve své studii hodnotili riziko heteretopických osifikací v rámci jednotlivých operačních přístupů. V retrospektivním sledování 134 pacientů bylo pozorováno největší riziko heteretopických osifikací u modifikovaného anterolaterálního Watson-Jonesova přístupu (45,2 %), menší riziko u předního přístupu (23,1 %) a nejmenší u transgluteálního Bauerova přístupu (14,3 %)2. U minimálně invazivního přístupu bylo zaznamenáno zvýšené riziko iatrogenního poškození nervů1.
Macheras et al. ve své studii hodnotili výskyt nervových lézí u 1238 pacientů podstupujících 1512 implantací totální endoprotézy předním minimálně invazivním přístupem. Ve zkoumaném vzorku bylo pozorováno 51 případů tranzientní neuropraxie nervus cutaneus femoris lateralis (3,37 %), 4 případy obrny nervus femoralis (3 permanentní, 1 tranzientní; 0,26 %) a 1 případ permanentní obrany nervus ischiadicus (0,06 %)3.
Otázkou současně zůstávají indikační kritéria a volba implantátu u jednotlivých přístupů. Reiningová et al. prokázali benefit minimálně invazivního přístupu také u starších jedinců4. Systém Corail/Pinnacle je určen k implantaci prostřednictvím klasického a miniinvazivního přístupu. Wangen et al. hodnotili výsledky implantaci dříku Corail u pacientů mladších 30 let. Dřík byl implantován 44 pacientům s průměrným věkem 25 let (věkové rozmezí 15–30 let), přičemž při průměrné době sledování 13 let činilo přežití implantátu 100 %. V žádném případu nebylo pozorováno uvolnění implantátu, Harris Hip Score činilo v průměru 905. Obdobné výsledky přinesla studie implantace acetabulární komponenty Pinnacle u pacientů mladších 50 let, kterou publikovali Bedard et al. U skupiny pacientů v průměrném věku 42 let činilo přežití implantátu po 10 letech 100 %6.
Závěr
Z dosud publikovaných studií nelze jednoznačně říct, zda je při implantaci totální endoprotézy kyčle lepší klasický otevřený přístup, nebo miniinvazivní přístup. Oba přístupy vykazují podobné klinické a radiologické výsledky. Volba přístupu tak závisí na zkušenostech operatéra a pracoviště, ale také na indikačních kritériích. Klinické a radiologické výsledky může ovlivnit rovněž volba implantátu.
(holi)
CZ-2020-07-99
Zdroje:
1. Migliorini F., Biagini M., Rath B. et al. Total hip arthroplasty: minimally invasive surgery or not? Meta-analysis of clinical trials. Int Orthop 2019; 43 (7): 1573–1582, doi: 10.1007/s00264-018-4124-3.
2. Hürlimann M., Schiapparelli F. F., Rotigliano N. et al. Influence of surgical approach on heterotopic ossification after total hip arthroplasty – is minimal invasive better? A case control study. BMC Musculoskelet Disord 2017; 18 (1): 27, doi: 10.1186/s12891-017-1391-x.
3. Macheras G. A., Christofilopoulos P., Lepetsos P. et al. Nerve injuries in total hip arthroplasty with a mini invasive anterior approach. Hip Int 2016; 26 (4): 338–343, doi: 10.5301/hipint.5000352.
4. Reininga I. H., Stevens M., Wagenmakers R. et al. Minimally invasive total hip and knee arthroplasty-implications for the elderly patient. Clin Geriatr Med 2012; 28 (3): 447–458, doi: 10.1016/j.cger.2012.05.009.
5. Wangen H., Lereim P., Holm I. et al. Hip arthroplasty in patients younger than 30 years: excellent 10 to 16-year follow up results with a HA-coated stem. Int Orthop 2008; 32 (2): 203–208, doi: 10.1007/s00264-006-0309-2.
6. Bedard N. A., Callaghan J. J., Stefl M. D. et al. Fixation and wear with a contemporary acetabular component and cross-linked polyethylene at minimum 10-year follow-up. J Arthroplasty 2014; 29 (10): 1961–1969, doi: 10.1016/j.arth.2014.05.008.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.