Mají se nízkomolekulární hepariny bát o svoje místo?
Tromboprofylaxe v onkologii už je pro nás prakticky samozřejmostí. Ale máme se chystat na nějakou zásadní změnu ve volbě účinné látky?
Zvýšená rizika
Pacienti s aktivním rakovinným bujením mají zvýšené riziko akutní i rekurentní tromboembolické příhody. Výkony spojené s léčbou (chemoterapií, invazivními zákroky nebo přítomností centrálního žilního katétru) toto riziko dále zvyšují. Výskyt rekurence tromboembolické nemoci (TEN) je asi 5× častější než u pacientů bez nádorového onemocnění. U onkologických pacientů s opakovaným nálezem plicního embolu se asi 3násobně zvyšuje riziko úmrtí.
Se znalostí všech těchto faktů doporučují aktuální guidelines pokračování antikoagulační léčby ještě 3–6 měsíců po skončení léčby, dokud není prokázáno, že aktivní nádorové onemocnění není přítomné. Nicméně je třeba mít na paměti i to, že u onkologických pacientů je také vyšší riziko významných krvácivých příhod.
Non nocere, tamen curare
Nutnost vyvážit riziko rekurence TEN s rizikem krvácivé příhody komplikuje rozhodování o správné léčbě těchto osob. Naštěstí máme k dispozici velmi účinnou a bezpečnou skupinu látek, a to nízkomolekulární hepariny, které jsou svým nízkým rizikem krvácení zvláště atraktivní. Platné guidelines pro tromboembolické příhody spojené s nádorovým onemocněním dávají přednost nízkomolekulárnímu heparinu před antagonisty vitaminu K nebo přímými perorálními antikoagulancii (NOACs či DOACs). Ale je to jasný pokyn, kterou cestou se vydat?
LMWH vs. rivaroxaban
Sledovaná skupina pacientů
V únoru letošního roku byla publikována studie, která porovnávala vyhlídky 98 onkologických pacientů léčených enoxaparinem se 168 osobami léčenými v téže situaci NOAC rivaroxabanem. Nejčastějšími diagnózami byly nádory GIT/pankreatu nebo genitourinárního systému a hematologické malignity s obdobným zastoupením ve skupinách. Více než polovina pacientů měla v době vstupu do studie popsanou přítomnost plicních embolů. Khoranovo skóre bylo v obou skupinách stejné. Více než polovina účastníků měla metastázy a dvě třetiny dostávaly chemoterapii.
Výsledná zjištění a závěr
Po 3 měsících antikoagulační léčby nebyly zaznamenány významné rozdíly ve frekvenci rekurence tromboembolické nemoci (rivaroxaban 1,0 % vs. enoxaparin 4,2 %; p = 0,15), významné krvácivé příhody (rivaroxaban 5,1 % vs. enoxaparin 3,6 %; p = 0,55), ani mortalitě ze všech příčin (rivaroxaban 4,1 % vs. enoxaparin 8,9 %; p = 0,14). Rovnocennost se udržela i po 12 měsících.
Údaje z této studie ukazují, že nízkomolekulární heparin není novými léky překonán. Představuje účinnou a bezpečnou modalitu, se kterou mají lékaři v klinické praxi bohaté zkušenosti.
(pez)
Zdroj: Simmons B., Wysokinski W., Saadiq R. A. et al. Efficacy and safety of rivaroxaban compared to enoxaparin in treatment of cancer-associated venous thromboembolism. Eur J Haematol 2018 Apr 4, doi: 10.1111/ejh.13074 [Epub ahead of print].
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.